Ukázky ze sbírkového fondu sdružení

Prosíme o spolupráci všechny spoluobčany při vytváření našeho sbírkového fondu. Přijímáme historické předměty z našeho regionu i okolí. Předměty postupně restaurujeme a vytváříme z nich expozici historie a života našich předků v našem Podkrkonoší. Současným hlavním cílem občanského sdružení Chalupění je získat pro tuto expozici vhodný objekt.
Děkujeme!

Ráfový vůz - truhlík

Představujeme Vám sbírkový předmět občanského sdružení Chalupění. Popis exponátu je poskládán z osobních vzpomínek našich dárců a pamětníků. Dopravní prostředek – ráfový vůz – patřil k základnímu inventáři každého hospodářství.Používali se vozy žebřinové (s žebřinovými postranicemi) a truhlíkové (s plnými postranicemi). Právě ten je vyobrazen na dnešním obrázku. Vůz truhlík se používal např. na přepravu brambor a řepy. V živnosti zvané povoznictví na přepravu písku, štěrku, uhlí apod., tedy na sypké materiály. Výroba ráfového vozu byla poměrně náročnou záležitostí. Každý vůz byl vyroben jako originál. Těžko dnes proto budeme sestavovat funkční „žebřiňák“ z náhradních dílů jiných vozů. Jednotlivé díly jsou dělány a kovány přesně „na míru“ a na jiné vozy nepasují. 
Na výrobě ráfového vozu se podílely dvě živnosti kolář a kovář. Nejprve musel hospodář k mistru kováři. U něj objednal kovové nápravy na požadovanou nosnost vozu. Obyčejně se pohybovala okolo 10 – 20 metráků. Potom putoval k mistru koláři, který dle typu náprav vyrobil dřevěná loukoťová kola. Materiálem mu bylo jasanové nebo bukové dřevo. Vyrobená dřevěná kola si převzal opět kovář, který je pověsil nad svou výheň a nechal je asi půl roku viset k dokonalému dosušení. Teprve potom začal okovávat, tedy „natahovat (kovové obruče kolem kola). Kovář vyrobil i ostatní kovové doplňky k vozu. Kolář mezi tím zhotovil zbývající dřevěné části: nápravníky, přední a zadní ramena, rozvoru spojující vůz, truhlík nebo žebřiny, oj k zápřahu koně, přední a zadní klanice líšně k zapření bočnic truhlíku, čela, sedačku pro kočího. Všechny dřevěné části, které musely být doplněny i součástmi kovovými, putovaly opět k mistru kováři. Práce kováře byla nelehká a složitá. Dnešní elektrické svářečky ani autogeny neexistovaly. Kovové části se kuly a svařovaly přímo ve výhni. Na dřevo se pak osazovaly „za tepla“, aby se to na dřevě zapálilo a vše dokonale těsnilo. Bezprostřední spolupráce mezi kolářem a kovářem byla důvodem k tomu, že obě živnosti se většinou nacházely v těsné blízkosti. 

Před vyjetím vozu zbývalo jen namazat kolomazí všechny točivé části a dřevo natřít zelenou barvou. Celý vůz je rozebírací, čehož se využívalo v zimním období. Vůz se rozložil, uklidil a zodpovědnost za dopravu převzaly saně. Při rozebírání se kola a nápravy označovaly, aby se na jaře vše složilo na stejné místo.

Připravili: o. s. Chalupění, Bc. Pavel Melichar, Jaroslav a Marie Martincovi, foto-design Varta s.r.o., Trutnov. S laskavou podporou činnosti od: KOVO IDA s.r.o., Malé Svatoňovice.

Čistící mlýnek - Fofr

Představujeme Vám sbírkový předmět občanského sdružení Chalupění. Popis exponátu je poskládán z osobních vzpomínek našich dárců a pamětníků. 

Čistící mlýnek neboli „fofr“ se používal a mnohde ještě používá na čištění obilí. Fofr byl nepostradatelným pomocníkem v době, kdy se obilí mlátilo ještě cepama nebo v mlátičkách obilí bez čistícího zařízení. Při čištění obilí docházelo k oddělování plev a prachu od zrna obilí. Pokud se vrátíme až do doby mlácení obilí cepama, pak se vymlácené obilí nabíralo z mlatu (prostor na mlácení) věrtelem (neboli čtvrťákem a je to dřevěná nebo kovová nádoba s jedním držadlem) a zvrchu se sypalo do fofru. Pokud hospodář již vlastnil mlátičku, pak se vymlácené obilí, které padalo pod ní, nabíralo lopatou (voršoufem) do věrtele a rovněž se sypalo do fofru. S fofrem se pracovalo tak, že se točilo klikou, roztáčely se lopatky uvnitř, které vytvářely vítr a ten vyfoukával lehčí prach a plevy od těžších zrn. Nahoře na fofru je násypka, tou se zrno nasypávalo dovnitř a propadávalo skrz síta. Vytvářeným větrem se tzv. zadina (plevy a nekvalitní zrno) vyfoukávaly do bočních výstupů ven z fofru. Tato zadina se zkrmovala dobytkem. Zrno propadávalo různě hrubými síty do připravených nádob. Cyklus se několikrát opakoval, aby se i z čistého zrna oddělilo to největší, nejkvalitnější používané k setí.

Obilí se mlátilo a čistilo při žních, nebo i později v podzimních a zimních měsících. Obilí muselo být na čištění suché. Točení klikou fofru a vytváření větru nebylo ledajaké. Muselo být rovnoměrné a jeho intenzita byla různá podle váhy a velikosti zrna, oves je například lehčí a nebo se mohl čistit i drobný mák.

Dárce exponátu: Andrej Lukáček, Bohuslavice.

Připravili: o. s. Chalupění, Bc. Pavel Melichar, Jaroslav a Marie Martincovi, foto-design Varta s.r.o., Trutnov. S laskavou podporou činnosti od: Spojovací a upevňovací materiál – Jan Melichar, Úpice.

Rádlo z Velkých Svatoňovic

Rádlo bylo důležitým zemědělským nástrojem, používaným k  "obvorávání" brambor, kypření půdy, v horských oblastech i k ostatním druhům orby. Rádlo na rozdíl od pluhu půdu jen kypřilo, neobracelo. Železnou radlicí rozrývalo ornici stejnoměrně na obě strany. Podle oblasti používání nebo drobných konstrukčních rozdílů (např. podle druhů zeminy) se můžeme setkat s rádly různých názvů: Trutnovský hák, jindy též českomoravský, slezský nebo krkonošský hák, valašský hák, šumavský nákolesník, plánské rádlo, doupovský a domažlický krahulík, percák apod.