Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 2
DNES: 21
TÝDEN: 216
CELKEM: 270224

Anketa

Jak se vám líbí nové stránky obce?

Celkem hlasů:
156
Hlasování začalo:
12. 9. 2015
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

Certifikát

Obecní úřad Batňovice - netfirmy.czMěstské, obecní úřady - netfirmy.cz

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

1009 - 1848 /Od středověku po absolutismus

Jak to bylo doopravdy

Jak to bylo doopravdy, vlastně nevíme. Počátky osídlení dejšího kraje spadají podle starých kronikářů někdy do 10. století, ale je pravděpodobné, že soustavnější kolonizace zdejšího kraje je spojena až se jménem Petra ze Skalice, který se svými syny Sezimou a Tasem pronikali ve druhé polovině 13. století podél řeky Úpy k severu. V obecní kronice nacházíme sice zápis z pera batňovického kronikáře Františka Jörky o tom, že roku 1134 jakýsi Jiljí ze Sunabens, pán v Zálesí, opět dobýval zlato u Suchovršic. Ovšem odkud tato informace pochází, nevíme. První písemnou zmínku o vsi Zálesí (dříve zvané též Zalezly) spolu s tvrzí tak nalézáme poprvé až v roce 1361 a první písemná zpráva o vsi Batňovice pochází dokonce až z roku 1408. Obě vsi byly až do roku 1516 součástí vízmburského panství, kdy byl zpustlý vízmburský hrad natrvalo připojen k Náchodu. K náchodskému panství patřila ves až do roku 1850. Písemných památek z doby počátků Batňovic je jako šafránu.

Dvě tvrze a jeden hrad

Petr ze Skalice se syny Tasem a Sezemou postavil v druhé polovině 13. století za podpory Přemysla Otakara II. na střední Úpě tři mohutné hrady: Rýzmburk, Červenou Horu a Vízmburk. Petrovi mladší synové Rubín a Petr postoupili při kolonizaci kraje až k Poříčí u Trutnova a za Jestřebími horami pronikli k Stárkovu, Adršpachu a Teplicím nad Metují. Rodu patřily nejen vesnice na Svatoňovicku, Úpicku a tvrz v Batňovicích, ale i Bohuslavice nad Úpou, Rubínovice, Petříkovice, Chvaleč, Starý Sedloňov, strážní hrádek u Radvanic a skalní hrad Střmen, nejstarší feudální sídlo v Teplicko-adršpašských skalách.
Hrad Vízmburk postavil ve třetí čtvrtině 13. století bohatý východočeský šlechtic Tas. Z kroniky tak řečeného Dalimila se o něm dovídáme, že vedl r. 1278 boje s braniborskými vojsky, která vtrhla do Čech pod vedením markraběte Oty Braniborského po smrti českého krále Přemysla Otakara II. V roce 1289 jej nalézáme v družině krále Václava II. a před rokem 1295 zastával úřad zemského hejtmana v Krakově a později na jiných místech v Polsku. V r. 1303 se stal královským podkomořím v Čechách. V r. 1304 zavraždil Tasa z Vízmburka v Praze Jan Vlk, kterého Tas bezprávně odsoudil k životu psance a připravil ho o majetek. Krátce nato získal hrad Jaroš z Vízmburka. Od r. 1309 patřil hrad Vízmburk Milotovi z Pnětluk, jenž se po něm píše ještě v r. 1323. Ve 20. letech 14. století jej zřejmě držel Lucek z Vízmburka, který se v r. 1340 připomíná na Moravě. Po něm držel hrad Arnošt z Hostyně, otec pozdějšího prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Arnošt z Hostyně vyměnil hrad Vízmburk někdy v letech 1327-1330 za pardubické panství s bratry Hynkem Crhou, Hajmanem, Hynkem Hlaváčem a Václavem z Dubé a Náchoda. Ti pak drželi vízmburské panství spolu s Náchodem a Malou Skalicí až do r. 1336, kdy se o majetek rozdělili. Vízmburk získal Hynek Crha, po němž jej zdědili jeho synové Hynek a Jindřich, řečený Hynáček. Oba bratři se vyskytují často až do r. 1401 jako patroni kostelů v Úpici a okolních vsích. Hynáček byl navíc v letech 1381-1397 přísedícím zemského soudu, jímž pak byl v letech 1402-1404 i jeho syn Jan z Dubé a Náchoda. Ten se připomíná poprvé v r. 1392, kdy potvrdil spolu s otcem náchodským měšťanům různé výsady. Zřejmě jemu byl po smrti v r. 1420 postaven náhrobek v kostele sv. Bartoloměje v Zálesí.

Jeho syn Jiřík z Dubé a Vízmburka se na Vízmburku uvádí až r. 1426, ale můžeme předpokládat, že jej držel hned po otcově smrti. Za něho byl hrad svědkem bojů husitů s vojsky Slezanů. Když vtrhl vratislavský biskup Konrád v r. 1425 se Slezany do Čech, došlo k vyplenění a vypálení vesnic v okolí hradu až k Trutnovu a Náchodu. Husitská posádka na hradě Vízmburku byla pro Slezany velkým nebezpečím. Z Jiříka z Dubé se stal nakonec stoupenec krále Zikmunda. Po roce 1436 půjčil Jiřík králi Zikmundovi 15 000 kop grošů, za což mu král zapsal východočeské statky Žleby, Vildštejn, Chotěboř a Drobovice. Jiřík z Dubé mohl proto již v r. 1437 přesídlit z hradu Vízmburka na Žleby, ze kterých bylo blíže do centra českého politického života, jehož se Jiřík čile zúčastňoval. V r. 1440 byl jedním z volitelů nového českého krále. Jako stoupenec Poděbradské jednoty měl přední slovo na jejím kutnohorském sjezdu v r. 1446. R. 1447 byl zvolen do velkého poselstva, které mělo jet k římskému králi Fridrichovi III. do Vídně a v r. 1448 se zúčastnil obsazení Prahy. Jiřík z Dubé a Vízmburka zemřel na Žlebech r. 1450 jako bezdětný. 
Na Vízmburku zatím zřejmě sídlil správce, který spolu s posádkou napadal slezská města. Slezská knížata a města ve Slezsku a Horní Lužici, zejména Vratislav, Svídnice, Budyšín, Žitava a Zhořelec vytvořila proto v r. 1447 vojenský spolek, koupila od Jiřího z Dubé Vízmburk, zbořila jej a spálila. A to je v podstatě konec hradu. V l. 1516-1519 byl zpustlý vízmburský hrad natrvalo připojen k Náchodu a zůstal eho příslušenstvím až do nové doby. Výslovně se zřícenina hradu připomíná ještě v r. 1545 při prodeji Náchoda a potom v průhonu z r. 1615.

Ves Zálesí, dříve zvaná též Zalezly, se spolu s tvrzí poprvé uvádí r. 1361. První známý držitel vsi a tvrze Albert ze Skalice je připomínán již od r. 1357. Po něm je držel jeho syn Albert, r. 1371 Jan (Ješek) z Lichtemburka a r. 1376 Rubín z Rýzmburka. Od r. 1378 patřil statek Hynkovi z Náchoda a Dubé, který držel hrady Adršpach a Střmen a byl od r. 1368 spoludržitelem hradu Vízmburka. K panství tohoto hradu připojil Hynek také záleskou tvrz, která tak přestala plnit funkci feudálního sídla a brzy zanikla. Tvrz stála naproti zdejšímu kostelu sv. Bartoloměje v blízkosti potoka Rtyňky. Podle C. J. Bienneberga byly její pozůstatky dobře znatelné ještě v r. 1778.

První písemná zpráva o vsi Batňovicích pochází z roku 1408, kdy se připomíná Ješek z Batňovic (Giesske de Batniewitz, Giessko de Butniewicz). Tvrz, která není v písemných pramenech doložena, stávala v nedalekém sousedství kostela v Zálesí, patřícímu v polovině 14. století pánům ze Skalice. Michal z Batňovic, uváděný v roce 1486, byl jedním z posledních držitelů batňovického zboží, které se stalo v 15. století součástí vízmburského panství. Zdejší tvrz tím ztratila funkci feudálního sídla a zanikla. V roce 1408 je jmenován (Ješek z Batňovic) jako purkrabí na Náchodě, který tehdy patřil Jetřichovi z Janovic a Náchoda. Je tedy pravděpodobné, že tvrz v Batňovicích zanikla někdy v polovině 13. století, kdy byl kraj na střední Úpě a pod Jestřebími horami kolonizován a zanikla požárem ještě před koncem 14. století

V roce 1892 provedl výzkum batňovické tvrze K. J. Hraše. Nálezy jsou dnes uloženy v Okresním muzeu v Náchodě, část byla předána do Muzea Podkrkonoší v Trutnově. Zbytky tvrze, která ležela na zahradě domu čp. 6, kde dnes stojí dům čp. 112, byly patrné do roku 1888, kdy byly rozkopány a rozvezeny. K. J. Hraše, který byl tomuto rozvezení přítomen, uvádí, že byly tvořeny kuželovitým pahorkem vysokým 12 m a o průměru 13 m, který byl obehnán příkopem širokým 16 m a valem vysokým 11 m, který měl v obvodu 141 m. Při rozvážení pahorku se pak asi v hloubce 80 cm objevila vrstva spáleniště. Pod touto vrstvou a částečně i v ní našel Hraše nálezy, které byly později odkoupeny pro muzeum v Náchodě. Soubor nalezených věcí z tvrze v Batňovicích reprezentuje skladbu předmětů běžně užívaných ve vesnickém prostředí v 14. století. Na první pohled je patrná převaha zemědělských nástrojů. Lze z toho usuzovat, že tvrz postavená v centru obce byla nejen obydlím majitele, ale byla především zemědělskou usedlostí. Je možné tak usuzovat i podle mizivého množství nalezených militarií. Naopak z nálezů vyplývá, že na tvrzi nebyla provozována žádná řemesla.

Kostel svatého Bartoloměje

Záleský kostel svatého Bartoloměje soutěží co do stáří s kostelem úpickým. Kdy byl založen, rovněž nevíme. První zmínka o něm se datuje rokem 1367, kdy se uvádí, že Nevlas ze Skalice dává donaci (dar) kostelu v Zálesí. V zápise z obecní kroniky z roku 1878 kronikář Jörka uvádí, že při kopání u tehdejší dřevěné nouzové kaple asi 10 kroků východně od stávajícího kostela se přicházelo na zdivo. Lze se domnívat, že původní kostel zaujímal toto místo. Byl pravděpodobně, stejně tak jako další staré kostely v Čechách, dřevěný a jen spodek byl z kamene. V pamětní listině z roku 1798, která byla uložena v kopuli kostela se mezi jiným uvádí: „Rok vystavění starého chrámu Páně jest nám neznámý, nic však jméně dle některých znamení, jež se tu při chrámě Páně nacházely, souditi se může, že presbyterium starého kostela přes šest set let státi mohlo. Roku 1683 dobročinností domu Picolominského to presbyterium bylo rozšířeno, a tak kostel stál až do roku 1783“. Ze starých zápisů se dozvídáme, že v roce 1378 byl farářem v Zálesí ustanoven jakýsi Řehoř a roku 1395 bylo za přítomnosti Hynáčka z Vízmburku vyhlášeno uprázdnění u kostela v Zálesí u Batňovic po rezignaci Hrzka, rektora, který odešel pro stáří.

Kromě zádušních účtů a matrik je jen velmi málo jiných pramenů, které by nám poskytly zprávy o minulosti filiálního kostela v Zálesí. Z nich se dovídáme, že roku 1681 byl starý kostel stržen (pravděpodobně ne celý) a vystavěn nový. V roce 1731 byla pokryta střecha kostela a zeleně natřena věžička. Kostel v té době neměl sakristii, za oltářem byl stůl. V roce 1735 byla přestavěna dřevěná věž na kostele a opravena střecha kostela. Záleský kostel měl v tehdejší době (1740) 42 měřic, 1 věrtel, 1 čtverec polí a louku pro dva vozy sena a 1 vůz otavy a jednu louku poloviční velikosti. Tyto pozemky nacházející se v blízkosti kostela byly roku 1735 odděleny od ostatních pozemků mezníky. Učitel školy v Zálesí užíval z těchto pozemků 3 štrychy polí a louku. Zádušní les nalézající se rovněž v blízkosti kostela sloužil pro nepředvídatelnou potřebu.

Kolem roku 1770 měl záleský kostel dřevěnou od kostela oddělenou zvonici a malou věž na kostelní střeše. Jen presbyterium bylo klenuté. Na zvonici byly 3 zvony. Ten první, vážící okolo 14 centů, nesl nápis: „Tento zvon jest litý k záduší Záleskému k sv. Bartoloměji léta MDLXXXX VI. dne měsíce listopadu za kněze Daniele Wolfa, faráře aupického z Lomnic od Jana Poura, zvonaře města Kostelce“. Druhý zvon vážící okolo 8 centů měl nápis: „Tento zvon jest litý v městě Hradci MDLV“.Třetí zvon vážil asi 70 liber a nápis na něm byl nečitelný.

Kostel neměl v té době sakristii (kněz se oblékal za hlavním oltářem), kazatelna stála na epištolní straně a vchod k ní byl zvenčí. Kolem kostela byl hřbitov uzavřený zdí. Na hřbitově se nacházela kostnice, v kostele se nenacházela žádná hrobka. Vedle hlavního oltáře svatého Bartoloměje zdobily kostel dva postranní oltáře - jeden zasvěcený svatému Janu Nepomuckému a druhý svatému Václavovi.

V roce 1773 zavítala do kostela v Zálesí komise z Hradce Králové, pravděpodobně z důvodu posouzení stavu kostela a jeho obnovy. V roce 1775 pak postoupil kostel v Úpici záleskému kostelu staré varhany za 70 zlatých. Vzhledem k stále se zhoršujícímu stavu kostela v Zálesí žádal již v roce 1777 farář Gittinger o povolení přestavby kostela. Avšak až v roce 1783 bylo na základě žádosti tehdejších osadníků u faráře Františka Boskovského povoleno zemským guberniem, aby podle projektu stavitele Václava Sitty byl v Zálesí vystavěn nový chrám nákladem 4011 zlatých 17 krejcarů. A tak se dne 4. srpna 1783 započalo s demolicí starého kostela a v témž roce i se stavbou kostela nového. Následujícího roku byla stavba „až po střechu přivedena“.Vzhledem ke skutečnosti, že skutečné náklady na výstavbu kostela dosáhly v té době již částky 6000 zlatých, namísto plánovaných 4.011 zlatých bylo od další stavby upuštěno. Stavba nebyla provedena kvalitně a byla postavena na špatných základech, což se v budoucnu negativně projevilo. Kostel se stavěl asi 8-9 kroků od původního kostela blíže k lesu. Mše byly v té době slouženy v provizorní kapli postavené na hřbitově. „Zdi nového kostela měřily 360 sáhů, k tomu základy 206 1/4 sáhů; dohromady tedy 566 1/4 sáhů. Na novou stavbu chrámu Páně sv. Bartoloměje dáno dle rejstříku počet vedoucího p. pšeničného úpického Frant. Hájka staviteli Václavu Sittovi od kostelníků v hotovosti 768 zl. 12 kr., z důchodu vrchnostenského 883 zl 59 kr,od přivážení k stavení potřebných materiálů 192 zl 19 kr, rozličného vydání 76 zl 23 kr, dohromady 2042 zl 30 kr. V roce 1785 čítala si záduš za stavitelem Sittou zpronevěřených peněz 216 zl 4 kr. 

V roce 1786 došlo k odloučení vsi Sedloňov, která až do té doby přináležela k filiálnímu kostelu v Zálesí a naopak 11. května téhož roku byly k záleskému kostelu přivtěleny Petrovice náležející do té doby k faře ve Rtyni v Podkrkonoší.

V roce 1791 byla opatřena 4 nová okna za 110 zl 26 kr a v roce 1794 bylo na nová okna vynaloženo dalších 100 zl.

V roce 1796 byla vrácena kauce staviteli Sittovi, z níž mu bylo 168 zl 31 kr odpočítáno jako přebrané peníze při stavbě.“ Nový kostel v Zálesí zůstal nedostavěný po celých 15 let. Asi 8 kroků od kostela stála tehdy dřevěná zvonice, v té době již zcela shnilá, nevyhovující pro umístěné zvony a navíc hrozící zřícením. 12. března 1798 bylo při příležitosti vyúčtování zádušních účtů v Náchodě oznámeno, že zvonice u kostela v Zálesí hrozí zřícením. V důsledku toho zakázal direktor Josef Hoffmann zvonici dále používat. Zvony byly sejmuty a uloženy na půdě kostela. To zarmoutilo zdejší farníky natolik, že se usnesli společně se svými rychtáři podniknout v obcích sbírku na vystavění nové věže. Za tím účelem bylo vybráno 286 zl a 3 kr - z Úpice 70 zl 14 kr, z Maršova 12 zl 3 kr, z Radče 21 zl, z Batňovic 93 zl 50 kr, ze Sedloňova 11 zl 15 kr, ze Suchovršic 23 zl 15 kr a rovněž „potažní práci s 6 páry koní.“ Za zbytky staré zvonice bylo utrženo 11 zlatých. „Tak rozhodnutí vrchnosti o zákazu zvonění a odstranění zvonů dalo podnět, že se občané rozhodli postavit zvonici na vlastní náklad; žádali o potřebné ze zádušního lesa, ale žádost byla od vrchnosti zamítnuta. Povolení sbírky projednali představení záleské strany na faře dne 1. května a již 3. května bylo započato se stavbou za dohledu úpického velkomlynáře Franze Mrázka. Ještě téhož roku (1798) postavili strop, dveře, okna a vysokou dřevěnou věž. R. 1802 dělali tesaři ke zvonici na kopec schody. Zvonice stála až do roku 1834“. Stavba kostela, která byla zahájena v roce 1783, byla dokončena v roce 1822. A hned v roce následujícím (1823) požádal náchodský vrchní František Kubesch zemskou správu, aby mohla být provedena vnitřní výzdoba kostela v Zálesí. Žádosti bylo vyhověno a ještě v téhož roku tuto výzdobu provedl malíř Josef Koehler z Bystřice u Budějovic.

„V roce 1834 rozšířily se trhliny u kostela záleského tak, že i klenutí nad kruchtou popraskalo, kostelní vazba se od věže odchýlila na 3/4 lokte a cihly padaly, z nichž jedna rozbila positiv. Příčina prý byla - jak všeobecně se praví, že při zvonění se zvonice silně otřásla. Proto byly zvony sejmuty. Farář Vincent Matějka byl vyzván, aby v příčině té podal návrh, že zvony mají býti sňaty a stavba nové zvonice provedena. Při komisi však mluvil proti zrušení zvonice a namítal, když zvonice nebude zvoněním otřásána a zůstane klidně stát, sotva že by dále kostelu škodila. Zároveň dodal, že zvonice přispívá k ozdobě kostela a proto by měla zůstat. Dne 8. října t.r. odcestoval farář na 8 dnů. Za jeho nepřítomnosti přišli tesaři a snesli celou zvonici, aniž by na faře co řekli, postavili lešení pro zvony zase u lesa na hřbitově, pověsili tam zvony, ale jen dva velké, ježto malý zvon by mohl být snadno ukraden a odešli. Při té příležitosti byla také půda (strop) na kostelní lodi pokryta. Při rozebírání zvonice našel se pod křížem na zvonici v kovovém pouzdře spis sepsaný v r. 1798. Dříví a starý šindel prodány ve prospěch kostela za 50 zl 54 kr.

V měsíci říjnu 1836 přikázal vrchní úřad v Náchodě, aby následkem podpírání klenutí vrchnostenským zednickým mistrem, vzhledem k možnému spadnutí klenutí nad kruchtou, všechny služby boží odpadly a tedy také aby mše se nekonaly. Dveře pod kruchtou byly uzamčeny a jen dveře druhé směrem k Batňovicům, tu nijaké nebezpečí nehrozilo, ponechány byly volné. Rok na to konalo se vzkříšení v neděli venku na hřbitově. V roce 1835 bylo klenutí nad chorem, jež spadnutím hrozilo, strženo. Nedlouho zůstal kostel uzavřen, neboť již r. 1838 byly služby boží zase obnoveny.“ 

Stav záleského kostela byl v té době však již velmi špatný. „Při konané komisi r. 1847 v příčině zamýšlené opravy kostela nechtěli stavitelé práce stavební převzíti, poněvadž mezi vyjednáváním stavby kostel vzal takovou zkázu, že nikdo nechtěl se zaručit za trvanlivost opravy a někteří dokonce tvrdili, že na tom místě nebude nikdy solidní stavba státi. Na to byl plán změněn a r. 1847 měla se stavba pronajmouti a r. 1848 vykonati.

Roku 1850 navrhl trutnovský okresní inženýr, aby se kostel stavěl na pevném základě kamenného lomu. “2.června 1850 navštívil Zálesí okresní hejtman z Nového Města n/M Jan Nepomuk Lhota a přesvědčil se o kritic­kém stavu zdejší školy a kostela. Z jeho popudu byl záleský kostel uzavřen, neboť hrozil zřícením." Oprava byla provedena v roce 1866, kdy kostel dostal prakticky podobu, v jaké jej známe dnes.

Svobodný statek Skočkov

V Zálesí jest statek nacházející se na kopci zvaném „Skočkov“ pod číslem 8. Až do výkupu robot roku 1850 byla to svoboda, jejižto majitel se vždy na rozdíl od robotníků svobodníkem nazýval. List, jímž byla tato svoboda propůjčena, zní v interpretaci řídícího učitele Jörky následovně: Já, Petr Adršpach z Dubé a z Náchoda, sediecim na Rysmburce, Vyznávám před každým kdož ten list uzří neb čtoucí uslyší, zie jsem svobodnie tento list Vaniasovi človieku svému svou dobrou vůli dal, i co přileží k té rychtie Svatoniovské aj míti má lan svobodný se všemi užitky a což jest více, z toho platiti má půl deváta groše, a tu jitinku požívati má v svém; k tomu vin všech třetí peníz má což uručí, zarožného po penízi buď malé neb veliké; jemného piet grošův; a má každé léto míti ty dvie dřeva buďto v Častonievie anebo v černém lese, buďto buk nebo jedle nebo smrk, což jest k jeho potřebie; a to soudie což položí konšelům sviedečného tiech haléřův má rychtář polovici. Kdož by tento list miel se svou dobrou vůlí; ten má k tomu ke všemu plnou moc i plné právo, což svrchu psáno jest. A tomu na sviedomí listu svou jsem vlastní pečeť dal přiviesiti svou dobrou a viedomou vůli. Tenž jest dán na Rysmburce ten pátek na den svatého Kylyana letha od narození Božího Tisícího Pětistého Druhého biežícího (8. 7. 1502).
 

Pod náchodským panstvím

Po roce 1471 připadly Batňovice spolu s okolními obcemi k náchodskému panství pánů z Kunštátu. V r. 1517 se uvádí pánem vízmburského panství Jan Špetla z Janovic a Náchoda, který zemřel v r. 1532. V r. 1533 prodává Hynek z Janovic panství náchodské a vízmburské Vojtěchovi z Pernštejna. V době od roku 1545 do roku 1622 patřilo panství Smiřickým ze Smiřic a po nich získali panství Trčkové z Lípy. Jako dar císaře Ferdinanda II. za podíl na vraždě Albrechta Valdštejna a Trčky z Lípy získal náchodské panství italský šlechtic Octavian Piccolomini de Aragona. Ten nechal přestavět náchodský zámek a na svém panství provedl tvrdou germanizaci a rekatolizaci.

Náchodské panství se dostalo za posledních Piccolominů (v 2. polovině 18. století) do bezvýchodné situace. Za Josefa Adalberta Desfourse bylo zatíženo dluhem 1,200.000 zl. rýn. Zadlužené panství nakonec odkoupil roku 1786 vévoda Petr Kuronský, který za něj nabídl 1,202.000 zl. rýn. Za Petra Kuronského nabylo náchodské panství svého největšího rozsahu, když byl v roce 1798 koupí připojen statek Chvalkovice. V roce 1840 odkoupil panství Karel Octavio z Lippe - Bisterfeldu a od něj v roce 1842 Jiří Vilém ze Schaumburg - Lippe. Ten provedl na svém panství výrazné změny svého hospodářství i důlního podnikání a postupně přebudoval panství na moderní podnik. V majetku rodu zůstává až do roku 1945, kdy byl Bedřich princ ze Schaumburg - Lippe jako německý příslušník po válce odsunut do Kladska, kde ještě téhož roku zemřel.

Jedním z nejstarších batňovických rodů jsou Řezníčkovi (z čp. 1). Jejich přítomnost na zdejším statku se připomíná od roku 1603. Statek byl vypálen 10. června 1762 při pobytu pruských vojsk a kozáků ve zdejším kraji. Současně s ním lehl popelem i sousední statek Kadaníkových (čp.2) a ve Svatoňovicích statek „Valovský“. Čp. 1 bylo statku přiděleno při číslování v roce 1771, a to proto, že zde přebýval rychtář. Tím byl Jiřík Falta, který se oženil s vdovou Řezníčkovou a za nezletilého sirotka spravoval statek. Roku 1784 ho vystřídal Jan Špulák ze Lhoty pod Hořičkami. Číslování domů v roce 1771 postupovalo podél pravé strany Rtyňky a končilo na levé straně číslem 31.

Nesmírné útrapy zažíval zdejší kraj zejména ke konci třicetileté války a to jak od nepřátelských vojsk, tak i od vojsk císařských. Tak třeba v obecní kronice najdeme poznámku k roku 1643, kdy„vojsko císařské rozložené po panství náchodském též lid nešetřilo, ale bralo, kde co bylo, svršky, dobytek, koně atd. Tak ve Studnici 14, ve Rtyni 6, v Batňovicích 5 koní vzalo“.

V roce 1647 podnikly hordy švédských vojsk dvakrát nájezd do Radče, Úpice, Zálesí a Batňovic a způsobily takové pohromy, že „vládní komisaři Vaněk Čertorejský z Čertorej a Jan Sendražský ze Sendraže vyznali, že témuž městečku (pozn.: Úpici) a těm vsím nenabytné škody a zkázy se staly, jakéž jsme prve téměř nikde nespatřili“.

Z dob pruských válek nacházíme v kronice zmínku Františka Jörky o tom, že v roce 1745 „ve válce Prušské měl jen samotný kostel v Zálesí dle úředního sečtení škody za 20 zl. rýnských. Na tehdejší časy veliká to část peněz.“ A o pár let později: „Prusové vtrhše do Čech vypálili dne 10. července 1762 nejdolejší statek „Valovský“ ve Velko-Svatoňovicích, a nejdolejší dva statky v Batňovicích (nyní čp. 1 a 2).“

Vesničané přecházeli s panstvím pod různou vrchnost a až do roku 1848 byli jejími poddanými. V důsledku zhoršujících se životních podmínek v polovině 18. století docházelo k četným nepokojům. Náchodské panství se v roce 1775 stalo střediskem největšího z nich, kdy ve Rtyni byla ustanovena tzv. guberniální rada, v jejímž čele stál Antonín Nývlt, rtyňský rychtář (Jedenáctým členem „Rtyňského guberna“ byl i Jan Nývlt, rychtář z Batňovic. Později byl mezi osmi zatčenými členy náchodského guberna, kteří byli vězněni v Praze a mezi šesti členy, kteří byli téhož roku propuštěni). Povstání bylo sice potlačeno, ale přispělo k postupným úpravám roboty a postupnému rušení poddanství.

Určitého, byť jen relativního klidu, bylo na panství dosaženo teprve po uzavření reluiční smlouvy mezi poddanými a náchodskou vrchností v roce 1799. Smlouva zahrnovala robotní povinnosti opírající se o robotní patent z roku 1775 a o robotní seznam z roku 1780.

Škola v Zálesí

O vzniku a počátcích školy v Batňovicích - Zálesí toho rovněž mnoho nevíme. Zcela jistě však patří mezi nejstarší školy v našem kraji a staří kronikáři uvádějí její vznik do souvislosti se vzni­kem kostela. Předpokládají, že vzhledem ke skutečnosti, že při záleském kostele bývala fara a u far bývaly školy, mohla být škola v Zálesí již před husitskými vál­kami. Snad jen malá porce vlastenectví jim brání posunout původ školy ještě dále do historie. Nicméně první zprávy o existenci školy v Batňovicích - Zálesí pocházejí z dob mno­hem pozdějších.

K původu školy v obecní kronice učitel Jörka uvádí: "Že by kde kostel byl také škola býti musila nelze tvrditi, přece však zdejší škola jest jedna z těch starších, neboť ve farních knihách Úpických se činí zmínka v roku 1590 že učitel úpický díl z jakési fundace učiteli Zálesskému odváděti musel ."

Zda je to skutečně pravda, nevíme. Původní škola se nacházela v dřevěné chalupě pod kostelem sv. Bartoloměje v Zálesí v č.p. 1. Kdy byla postavena, rovněž není známo, ale zmínky o ní nalézají se (jak uvádí obecní kronika) ve starých listinách a záznamech již roce 1680(?).

V 17. století měl záleský učitel dle všech zmínek dohled nad kostelem a je velmi pravděpo­dobné, že vedl zádušní účty, z nichž nejstarší jsou datovány rokem 1656, a snad byl, stejně jako učitel v Úpici, zároveň zvoníkem a kostelníkem zdejšího kostela. Vůbec prvním kantorem, o kterém se batňovické kroniky zmiňují, je Jakub Šrejber (pravděpodobně z Velkých Svatoňovic) z roku 1690 (resp. 1695). Po něm následovali Matěj Bělina (1705 - 1740), Jakub Brož (1741 - 1770), Josef Sedláček (1770 - 1778), Jan Jiří Jörka (1778 - 1822).

Počet dětí docházejících do školy v Zálesí činil v roce 1791 108. Až do roku 1811 (1814), docházely všechny školou povinné děti z přiškolených obcí do školy v Zálesí. Jak však dětí přibývalo, zažádal řídící učitel Jan J. Jörka o přidělení učitelského pomocníka. Tím byl roku 1811 ustanoven jeho syn Jan Jörka, který se posléze po smrti svého otce stal správcem školy (1822 - 1844). Vyučování v letních měsících pak bylo odbýváno ve škole v Zálesí, v zimních měsících též půldne (odpoledne) ve Velkých Svatoňovicích. V roce 1825 obdržela škola v Zálesí pole pod kostelem sv. Bartoloměje sousedící se školní zahradou, za které měl místní učitel Jan Jörka ročně odvádět 30 krejcarů jako nájemné ko­stelu v Zálesí. Pole bylo převedeno škole v Zálesí jako kompenzace nákladů za ošetřování koní úpického faráře, který dojížděl vykonávat bohoslužby do záleského kostela. V roce 1827 navštěvovalo školu v Zálesí již 224 žáků, z toho 30 žáků z Petrovic. Ty byly až do roku 1829 přiškoleny společně s Batňovicemi, Zálesím, Velkými a Malými Svatoňovi­cemi ke zdejší škole. V roce1829 byly vyškoleny Petrovice ze Zálesí a přiškoleny do Stráž­kovic.

Později, v roce 1830, uvolil se řídící učitel Jan Jörka na žádost obyvatel Malých Svatoňovic vyučovat v zimním období místní děti 3x týdně polodenně v Malých Svatoňovicích. Od roku 1842 pak František Jörka vyučoval v zimním období v Malých Svatoňovicích každý den.

V roce 1845 byl učitelem v Zálesí jmenován Jan Hrodek (1845 - 1872). Občané Velkých Svatoňovic požádali již v roce 1837 o zřízení samostatné školy. Jejich žádost však byla v následujícím roce zamítnuta. Z nařízení zemské správy měla vrchnost neprodleně provést rozšíření školy v Zálesí, avšak k tomu v následujících letech nedošlo, a to ani na naléhání biskupského viktoriátního úřadu v roce 1846. V tomtéž roce se začali zřízení vlastní školy domáhat i občané Malých Svatoňovic, avšak i jejich žádost byla zamít­nuta. Polodenní vyučování během zimních měsíců ve Velkých i Malých Svatoňovicích probíhalo na různých místech až do roku 1869.

Základní otázkou v životě školy byl postupně se zhoršující stav školní budovy. Záleský učitel Jan Hrodek se proto v  roce 1851 obrátil prostřednictvím biskupského školního distrikčního úřadu v Náchodě na novoměstské c.k. hejtmanství s žádostí o pomoc. A tak byla škola ko­nečně na podzim roku 1852 alespoň částečně opravena.

V roce 1870 byla ve Velkých Svatoňovicích zřízena nová budova pro vyučování a záleský učitelský pomocník zde začal vyučovat v zimních i letních měsících. Navíc bylo zrušeno zimní vyučování v Malých Svatoňovicích a zdejší děti docházely do Velkých Svatoňovic. V červenci podali obyvatelé Malých Svatoňovic prostřednictvím místní školní rady žádost aby bylo zajištěno vyučování v Malých Svatoňovicích a děti nemusely chodit do školy ve Velkých Svatoňovic. Okresní školní rada jejich žádosti vyhověla. Místní školní rada proto zajistila byt pro vyučování, nechala zhotovit potřebné školní lavice a 5. října bylo v Malých Svatoňovicích zahájeno celodenní vyučování, které zabezpečoval podučitel ze školy v Zálesí. Tento stav trval až do roku 1875, kdy byla v Malých Svatoňovicích postavena nová škola, která byla vysvěcena 28. září 1875. Výnosem c.k. okresní školní rady v Novém Městě byla pak přiškolena část Batňovic (nad drahou) do školy v Malých Svatoňovicích.

Novým učitelem byl jmenován František Jörka. Až do roku 1876 byla škola jednotřídní a navštěvovalo ji 112 dětí, pro něž jedna třída již nestačila. Proto ří­dící učitel František Jörka vehementně usiloval o její rozšíření. Z důvodu odporu mnoha občanů však další třída zřízena nebyla. Věci se hnuly kupředu až v únoru roku 1881, kdy navštívil školu v Zálesí c.k. školní inspektor Jan K. Hraše spolu s páterem Slavíkem a páterem Krihlem a když našli všech 112 dětí namačkaných v jedné třídě, zasadil se inspektor Hraše o zřízení druhé třídy. Ta byla otevřena 2. ledna 1883.

V souvislosti s připravovanou rekonstrukcí a rozšířením hřbitova u kostela v Zálesí přepustil pan řídící Jörka školní pole na parcelním čísle 708 a 709, za něž výměnou od záduší kos­tela sv. Bartoloměje obdržel louku na čísle parcelním 659 a pole na čísle parcelním 697.

Dnem 1. 8. 1989 byl řídícím učitelem ustanoven Josef Urban, dříve řídící učitel ve Strážko­vicích. V té době již začaly opět narůstat problémy způsobené zchátralým a nevyho­vujícím stavem školní budovy. Obec tak byla nakonec v roce 1893 vyzvána c.k. okresní školní radou v Trutnově, aby přikročila ke stavbě nové školy. 16. 5. 1894 navštívila školu zdravotní komise, která shledala stav zdejší školy naprosto nevyhovující. Na základě rozhodnutí c.k. okresní školní rady dala místní školní rada zhotovit alespoň provizorní plán, který vypracoval knížecí důlní inženýr pan Jirman. Předložený plán však okresní školní rada zamítla a důrazně vyzvala obec k předložení nového plánu. Ten zpracoval a předložil úpický stavitel Jaroslav Budínský. Návrh byl posléze okresní školní radou schválen a na 16. dubna 1896 byla do Zálesí svolána „komisse ku zhlédnutí a schválení místa stavebního“. Jako stavební místo byly schváleny parcely č. 691 a 692, které záduš kostela v Zálesí bezplatně darovala v roce 1791 učiteli v Zálesí. Komise se sešla 16. 4. 1896 a místo stavby schválila. A tak se po souhlasu knížecího patronátního úřadu v Náchodě mohlo začít stavět.

Rozhodnutí o místě stavby vyvolalo ve vsi velké třenice. Většina obyvatel Batňovic by totiž raději viděla budovu nové školy v Batňovicích, zatímco místní školní rada, většina obecních zastupitelů a pochopitelně obyvatelé Zálesí zase v Zálesí. Snaha o změnu stavebního místa však již vyzněla naprázdno. Výstavba nové školy byla zahájena v roce 1898. Stavbu prováděla stavební firma stavitele Budínského z Úpice a ta byla do zimy 1898 pod střechou. Budova nové školy v Zálesí byla dokončena na podzim roku 1899. Z radosti nad tím, že budova školy nakonec stojí přeci jen v Zálesí, připadli pánové Jan Donát (rolník z č.p. 8) a Václav Smutný na myšlenku vyzdobit školní budovu hodinami. Po poradě se stavitelem Jaroslavem Budínským uspořádal Jan Donát sbírku mezi svými známými, když sám přispěl nemalou částkou, a pan Budínský přislíbil přistavět na budově školy zdarma zvláštní atiku. Hodiny postavil a instaloval čáslavský hodinář Karel Adamec 4. října 1899 za 300 zlatých. Budova nové školy byla slavnostně vysvěcena 5. listopadu 1899. A hned následujícího dne (6. listopadu) v ní bylo zahájeno vyučování.

Kvíčala

„Na sever od města Úpice, ve 469 m nadmořské výšky, vypíná se malebný vrch Kvíčala a na něm rozkládá se dědina téhož jména. Odtud otvírá se pocestnému krásný pohled k jihu na město Úpici, ležící v pěkné kotlině po obou březích řeky Úpy. Jdeme-li dále k severu, otevře se nám odtud překrásný pohled po celém okolí až k horám Krkonošským, Jestřábím a Orlickým.

Dle staré pověsti stál uprostřed tohoto vrchu za dávných pohanských dob posvátný jeřábový háj, ve kterém naši předkové obětovali oběti svým slovanským bohům. Když pak rozšířeno bylo v Čechách křesťanství, zůstal tento háj po dlouhý čas osamocen neb pozbyl svého půvabu. Jen ptáci- kvíčaly zůstali mu věrni a pochutnávali si nerušeně na krásných jeřábových plodech. Jelikož se jich tu usadilo veliké množství, dali lidé vrchu tomu jméno Kvíčala, které nese až dodnes. Panoval zde posvátný klid rušený jen zpěvem ptactva v korunách staletých stromů. Jen za jasných nocí scházeli se tu ještě tajní pohané a konali tu své náboženské obřady. Nikdo jiný sem nepřišel a tak zůstal tento jejich útulek po dlouhá léta utajen.“ Takto poeticky začíná své vyprávění o Kvíčale její první kronikář František Fink. Předpokládá se, že v 17. století byla Kvíčala lesní pastvinou, na níž se pásly krávy a ovce ze statků v okolních vesnicích. Území dnešní Kvíčaly bylo rozděleno mezi město Úpici a obce Zálesí, Batňovice, Suchovršice a Velké Svatoňovice. Záleskou část tvořily pozemky patřící svobodnému statku Skočkov (později Donátův statek), úpická a pozdější batňovická a suchovršická část stojí na bývalých pozemcích statku „Bourových“ v Úpici (čp. 120), který se nalézal ihned pod Skalkou na pozdější Velké Závodi. Část svatoňovickou tvořily převážně pozemky statku Švábových z Velkých Svatoňovic.

Podle záznamů úpické kroniky sepsané Eduardem Pelhřimovským začalo osídlování Kvíčaly na pozemcích Bourových ve druhé polovině 18. století. Osídlení nastalo pravděpodobně po zrušení nevolnictví v roce 1780, kdy bylo umožněno volné stěhování osob. V té době se statek Bourových nacházel ve špatné situaci, kterou tehdejší majitel řešil odprodejem pozemků na Kvíčale, na nichž se usadili noví osadníci.

Při katastrálním vyměřování v roce 1787 byla část Kvíčaly nalézající se na bývalých Bourových pozemcích omylem přiřazena k Batňovicím. To s sebou přineslo množství zmatků, neb jak praví kvíčalská kronika: „..an příbytky ty, co na gruntě úpickém vystavěné a čísly úpickými zaznamenané, ke dvěma přináležely okresům, takže majetníci jich sami nevěděli, kam vlastně rekruty stavěti, daně platiti a pod. měli a úřady zdejší ani nevěděly na který okresní úřad zdaž trutnovský aneb náchodský se v záležitostech jejich obraceti mají.“ Teprve v roce 1857 byla tato úpická část Kvíčaly, čítající v té době 16 domů (čísel popisných) a to 162, 163,190, 198, 199, 205, 207, 216, 226, 233, 237, 240, 241, 242, 255, 256, definitivně přičleněna k Batňovicím. Přečíslování domů proběhlo pak až v roce 1861. Školou, kostelem i hřbitovem však zůstala tato část Kvíčaly i nadále při Úpici.

Prvními obyvateli Kvíčaly byli vesměs chudí chalupníci a zemědělství je sotva uživilo. V mnoha domácnostech se proto rozšířilo i pěstování a zpracování lnu a později i tkaní plátna. Tkalo se téměř ve všech chalupách. Větší tkalcovny vznikly v nynějších domech čp. 72 a 113, které patřily Josefu Vítovi a zaměstnávaly 20 tkalců, a v domech čp. 111 a 115, které náležely Janu Sedláčkovi. S rozvojem mechanických tkalcoven v Úpici však domácí tkalcovství postupně zaniklo.

V roce 1831 byla do Evropy zavlečena cholera. Podle záznamu z úpické kroniky vypuklo toto onemocnění v roce 1831 i v Úpici. Na následky cholery tehdy zemřelo 27 lidí, pro které byl zřízen hřbitov na Kvíčale poblíž nynějšího čp. 98. 

A picture
A picture