Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 1
DNES: 21
TÝDEN: 216
CELKEM: 270224

Anketa

Jak se vám líbí nové stránky obce?

Celkem hlasů:
156
Hlasování začalo:
12. 9. 2015
Hlasování končí:
neomezeno

Hlasujte kliknutím na jednu z možností

Certifikát

Obecní úřad Batňovice - netfirmy.czMěstské, obecní úřady - netfirmy.cz

Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

1938 - 1948 /Druhá světová a krátce po ní

Druhá světová válka (1939 - 1945)

Tovární úpravna firmy Bratří Rudolfové (posledním majitelem byl Josef Rudolf) byla prodána v dražbě Městské spořitelně v Úpici asi za 1.500.000 Kč. V roce 1939 prodala spořitelna úpravnu náchodskému majiteli tkalcovny Františku Šrámovi, který továrnu rozšířil.

Po odtržení pohraničního území byly obce bývalého soudního okresu Úpice na území trutnovského přiděleny do správy okresu Náchod. Ostatní obce okresu Trutnov připadly k říši.

Na počátku roku 1939 se z dosavadních cca 130 občanů, organizovaných v hlavních politických stranách, po jejich zániku a rozpuštění komunistické strany utvořila v Batňovicích a Zálesí strana Národní jednoty, do níž se přihlásilo 105 členů. Již 22. ledna 1939 uspořádala strana sbírku ve prospěch Národní pomoci pro uprchlíky z pohraničí, která vynesla 1.451 K (od ledna 1939 bylo změněno označení měnové jednotky z dosud užívaného Kč na K).

Přes nepříznivé okolní politické události bylo v dubnu 1939 postaveno lešení kolem kostela v Zálesí a opravena venkovní omítka - zdivo dostalo žlutý a bílý nátěr, pilíře pak nátěr červený. Za účelem zajištění praskajícího zdiva byly uvnitř kostela položeny pod dlažbu čtyři příčné železné svorníky a kolem lavic byla opravena malba z roku 1914. Opravy kostela byly ukončeny koncem května. Opravu provedli stavitelé Jaroslav Budínský a Jan Müller z Úpice nákladem 33.000 K, které z větší části uhradil náchodský patronát (obec přispěla darem ve výši 500 K).

V roce 1940 na výzvu Ústřední jednoty hospodářských družstev v Praze se 26. 1. 1940 funkcionáři Kampeličky a Reffeisenovy záložny na statku Jaroslava Rosy čp. 3 a dohodli se na sloučení obou záložen pod názvem „Kampelička, spořitelní a záložní spolek, zapsané společenstvo s neobmezeným ručením v Batňovicích“ s účinností od 1. ledna 1940. Sloučení bylo schváleno ministerstvem financí dne 29. 2. 1940. Starostou kampeličky se stal Jaroslav Rosa (čp. 3), pokladníkem Antonín Melichar (čp. 130). Z dosavadní úřadovny Kampeličky v domě čp. 3 byla pancéřovaná pokladna přenesena do domu čp. 130, dosavadní úřadovny „Reiffeisenky“. Dosavadní kampelička měla 73 členy s vklady ve výši 1.089.135 K a „Reiffeisenka“ 30 členů s vklady 559.842 K. K 31.12.1940 dosáhly vklady výše 1.800.163 K, o rok později pak 2.131.263 K a do konce války dosáhly částky 6.000.000 K.

17. června došlo do Batňovic nařízení, že veškeré pamětní knihy (kroniky) musí být odevzdány zemskému archivu v Praze. Tam byly veškeré kroniky uloženy až do roku 1945.

Na základě nařízení o rozdělování mléka spotřebitelům na příděl (na lístky) byli zemědělci povinni veškeré mléko, pokud je neprodají přímo spotřebitelům a po odpočtu vlastní spotřeby odvádět mlékárně v Polici nad Metují. Od září 1940 zřídila mlékárna pobočku v Úpici, kam byli zemědělci povinni mléko odvádět. Přímý prodej spotřebitelům byl zakázán. Odstředivky byly obecním úřadem zapečetěny a máslo museli zemědělci odebírat z mlékárny. Mléko z mlékárny mohli spotřebitelé odebírat pouze v obchodech či u mlékařů, kterým jej dodávala mlékárna. V Batňovicích zajišťoval prodej mléka František Kudrnáč (čp. 94) a filiálka hornického konzumu v čp. 145. V Zálesí pak Marie Pulkrábková (čp. 31). Rolníkům proplácela mléko měsíčně batňovická Kampelička v cenách 1,40 až 1,83 K/l. Cena pro spotřebitele byla stanoveny na 2,10 K.

Také vejce museli majitelé slepic odvádět určeným sběrnám a to 60 vajec z 1 slepice ročně v ceně cca 1 K/ks. Příděl na lístky činil 2 - 4 vejce měsíčně.

„Německá zuřivost se rozpoutala plnou měrou po atentátu na obergruppenführera gen. Heydricha dne 27. května (zemřel 4. června). Vyhlášeno stanné právo, německé četnictvo hlídkovalo a provádělo prohlídky osob i bytů. Na tabulích se objevovaly zprávy o popravách osob z našeho kraje pro nehlášení pobytu, pro přechovávání zbraní a pro schvalování atentátu. Veškerá divadla, pouťové podniky, procesí i průvody o Božím těle byly zakázány až do 3. 7. V novinách byly denně uveřejňovány seznamy desítek až sta osob popravených pod různými záminkami.

Již 24. června 1940 byli zatčeni bratři Miroslav a Ladislav Pulkrábkovi ze Zálesí. Rok na to (29. 10. 1941) byli zatčeni komunisté Josef Kolbe a Ladislav Uhlíř ze Zálesí a Miroslav Bastl z Batňovic. Josef Kolbe zemřel v koncentračním táboru v Malthausenu 20. prosince 1941. Krátce na to, v březnu 1942, přišla zpráva o smrti Ladislava Uhlíře v tomtéž táboře. 10. června byl k trestu smrti odsouzen Miroslav Pulkrábek. Popraven byl 22. prosince 1942 v Mnichově společně s Jaroslavem Kejzlarem z Úpice. Vlasta Kultová z Batňovic, rovněž zatčená gestapem, dostala milost a trest smrti jí byl změněn na 8 let káznice

Z důvodů zjednodušení samosprávy byly dnem 31. 7. 1941 zrušeny osady. Osada Zálesí tak byla přivtělena k Batňovicím a osadní zastupitelstvo v čele se starostou Janem Donátem přestalo fungovat. Finanční hospodářství bylo sloučeno. Současně s tím došlo ke změně popisných čísel v Zálesí a to tak, že čísla 1 - 46 byla přečíslována na 161 - 206. Počet obyvatel v celé obci dosáhl v té době 1.204 osob.

V listopadu roku 1941 byl zastaven provoz obou batňovických mlýnů - Františka Teichmana čp. 171 (dříve čp. 11) a mlýnu Úpicko-lnářského průmyslu (nájemce Josef Martinec) čp. 182 (dříve čp. 22). Důvodem zastavení provozu bylo soustředění mlynářských prací ve velkých mlýnech za účelem snadnější kontroly. Mlynáři pobírali po nějaký čas odškodné.

V roce 1942, po patnáctiletém působení na škole v Zálesí odešel do penze řídící učitel Václav Skalický a odstěhoval se do Červeného Kostelce. Novým správcem školy byl ustanoven Václav Lukáš, dosavadní učitel v Úpici.

Výnosem ministerstva hospodářství a práce ze dne 29.12. 1941 bylo nařízeno odevzdání zvonů. Farní kostel si mohl ponechat 1 zvon a tak na věži kostela sv. Bartoloměje v Zálesí mohl zůstat jen zvon poledník z roku 1555. Nový zvon Bartoloměj z roku 1929 a umíráček přelitý v roce 1929 ze starého umíráčku byly rekvírovány pro válečné účely. „Večer 19. března 1942 bylo vyzváněno na rozloučenou a 20. března byly dělníky firmy Macek v Úpici shozeny z věže. Velký zvon vážil 318 kg a měřil v průměru 78,5 cm, výška 66 cm; malý vážil 134 kg, průměr 60 cm, vysoký byl 49 cm. Téhož dne byl vzat i zvonek z Kvíčaly, který měl nápisy: Nákladem katolíků na Kvíčale v jubilejní rok 1929. Zakladatel Martin Řezníček. Dále obraz sv. Václava a nápis: Nedej zahynouti nám i budoucím. Ulil Buřil Riss v Kuklenách L.P. 1929. Bylo všeobecným přesvědčením mezi lidmi, že použitím kostelních zvonů na kanóny si Německo zpečetilo svůj osud jako za první světové války Rakousko.“

V létě roku 1942 onemocněl starosta obce Adolf Kraus a po krátké nemoci 25. 8. 1942 zemřel.„Obecní rada se usnesla vypraviti mu pohřeb nákladem obce v uznání jeho zásluh za dobu jeho starostování téměř jedenáctiletého. Před pohřbem 28. srpna se sešlo obecní zastupitelstvo a náměstek starosty Celestin Hofman uctil památku zemřelého smutečním projevem. Pohřbu se zúčastnilo veliké množství lidu z celého okolí, průvod sahal od cihelny až k čp. 1, hasiči z okolních obcí, ochotníci, horníci a zaměstnanci důlních dílen, kde pracoval, starostenský sbor okresu úpického a obecní zastupitelstva darovaly většinou věnce, jichž 14 bylo vezeno na autě hasičského sboru a neseno v čele korporací. U hrobu promluvil úpický starosta Vykus, za obecní radu rolník Josef Prouza a jiní za různé korporace; na konec poděkoval p. děkan Abendrott všem účastníkům.“ Volba nového starosty obce byla Okresním úřadem v Náchodě stanovena na 10. října 1942. Nového starostu volilo 18 členů obecního zastupitelstva. Při první volbě získal Antonín Melichar 9 hlasů, Josef Prouza 6 hlasů a Jan David 3 hlasy. Antonín Melichar se kandidatury vzhledem k svému zaměstnání vzdal, a tak byl novým starostou počtem 14 hlasů zvolen Josef Prouza.

V roce 1942 odkoupil Josef Prouza (čp. 2) lom na pískovec na Vartě od Vincence Řezníčka a zřídil zde výrobu brousků. Výroba probíhala v letech 1943 - 1947 a byla zcela ukončena počátkem 50. let.

Na základě nařízení byl proveden odvod mosazných klik z veřejných budov. V budově školy v Zálesí proto byly u všech dveří vyměněny mosazné kliky za dřevěné.

„Týdenní příděly na lístky byly nedostačující, ale na rozdíl od první světové války byly pravidelně vydávány. Chléb a mouka týdně: děti do 3 let 90 dkg chleba, 60 dkg bílé mouky neb pečiva. Od 3 do 6 let 1,20 kg chleba, jinak stejně, od 6 do 10 let 1,70, 67 dkg mouky neb pečiva, od 10 do 20 let 2,6 chleba. 75 dkg mouky, dospělí nad 20 let 1,62 dkg chleba, 62 dkg pečiva neb 47 dkg mouky. Cukr 1,20 kg na 4 týdny, kávovina 25 dkg, čaj 1 dkg, vejce 2 - 4 vše na 4 týdny. Bramborů bylo 14 kg, marmelády 70 dkg na týden.“

Když se 2. února 1943 vzdala Paulusova armáda u Stalingradu, naděje na brzký konec války vzrostla. Ale do konce války zbývaly stále ještě nekonečné dva roky.

28. března 1943 oslavil Sbor dobrovolných hasičů na Kvíčale 30. výročí svého založení.

„V březnu 1943 byla nařízena registrace osob, a to mužů od 18 do 65 let a žen od 17 do 45 let, za účelem splnění pracovní povinnosti. Každý musel míti pracovní knížku.“

Od poloviny února 1944, kdy už válka spěla ke svému závěru, započali Němci se stavbou silničních překážek, podminováním mostů a kopáním příkopů proti tankům. V Zálesí byl podminován most u Pulkrábkových (čp. 191) a u starého mandlu. Místní občané museli vykopat jímky u mostních pilířů do hloubky až 2 metry, do nichž Němci umístili výbušniny. Silniční barikády z kamenů a klád byly postaveny ve Rtyni a ve Velkých Svatoňovicích. Nad dráhou ve Velkých Svatoňovicích byly od února do dubna kopány několik metrů hluboké a široké tankové pasti za pomoci mužů ze všech obcí na Úpicku.

V důsledku nedostatku uhlí byly zavřeny školy a to od Vánoc 1944 až do 4. dubna 1945. Krátce před koncem války, 8. dubna 1945, bylo na schůzi obecního zastupitelstva rozhodnuto provést oddlužení obce jednorázovým příspěvkem od všech občanů. U občanské záložny v Úpici měla obec dosud dluh za motorovou stříkačku, regulaci potoka a vydláždění silnice v celkové výši 162.000 K. „Příspěvky byly předepsány následovně: Majitelé domů 50 K z každé obytné místnosti, zemědělci 200 K z 1 ha, živnostníci dle výše výdělkové daně ponejvíce 2.000 až 3.000 K, nejvýše 5000 K. Antonín Rudolf, pekař a obchod potravinami, Adolf Vajsar č. 44, řezník, Antonín Hetfleiš zámečník a Fridolín Hetfleiš, zahradník odvedli po 5.000 K. Dále každý občan od 21 let zaplatil 20 K. Vybralo se celkem 220.000 K, takže zbylo asi 60.000 K, které byly uloženy do Kampeličky k pozdějšímu použití, měnovou reformou však byly zlikvidovány. Peněz bylo mezi lidmi dost, nebylo za ně co koupit, a proto se akce dosti hladce podařila.“

Ale to už přišel rok 1945 a s ním i dlouho očekávaný konec války. „V Malých Svatoňovicích odzbrojili v pátek 4. května místní občané tamní Němce a zastavili vlaky do Sudet; přitom byl německým důstojníkem zastřelen Otto Herzog, dělník z přádelny ve Svatoňovicích. V pátek a v sobotu byly odstraňovány německé firmy a nápisy. V sobotu dopoledne došla na poštu v Malých Svatoňovicích zpráva o úplné kapitulaci, byla to však zpráva mylná.

Toho dne povstal celý národ, aby zúčtoval s nenáviděnými okupanty. Z Prahy ohlásil rozhlas výzvu k povstání a brzy na to volání o pomoc proti zuření německého vojska a k záchraně Prahy. Občané přešívali protektorátní prapory neb vytáhli čsl. vlajky s modrým klínem a radostně je vyvěšovali. Ojedinělí němečtí vojáci, kteří na svou pěst spěchali domů, byli občany odzbrojováni a od některých horkokrevnějších i biti.

V místnostech obecního úřadu se sešli členové ilegálního národního výboru utvořeného tajně koncem dubna za předsednictví řídícího učitele Václava Lukáše. Tam se odváděly zabavené zbraně, jimiž se ozbrojili naši bývalí vojáci. Většina občanů byla na silnici a u obecního úřadu a sdělovala si došlé zprávy. Dva důstojníci přijeli s dotazem, zda je třeba někoho z Němců neb kolaborantů zajistiti; odpověď byla záporná. Odpoledne přijeli partyzáni a k nim se připojili občané s úmyslem pomoci Úpici, kde SSmani zakázali vycházení z domů a asi 4 osoby zastřelili a několik zranili. Večer došlo k přestřelce na Vartě nad Sychrovem, Němci si ale netroufali blíže přijíti.

V Zálesí postavili občané na mostě u čp. 191 a 170 barikádu z kmenů lesních stromů, k níž večer přijelo auto s esesáky a tito hodili na občany utíkajícími do domu Josefa Kulta č. 198 asi 3 granáty. Všem se podařilo utéci a nikdo nebyl raněn. V domě byla rozbita okna a poškozena fasáda. Také v okolních domech se vysypaly okenní tabule. Překážku Němci rozbili a jeli k Malým Svatoňovicům; cestou postřelili dva občany konající hlídky na silnici. Za těchto okolností vyzval národní výbor občany, aby odstranili čsl. vlajky. Národní výbor úřadoval po celou noc a venku chodily ozbrojené hlídky. Noc a nedělní dopoledne prošly v klidu.

V neděli 6. května přijela z Úpice dvoučlenná hlídka SS na motocyklu a střílela po každém, kdo se objevil venku a po čsl. Vlajkách, pokud ještě někde visely. Před domem Josefa Rosy č. 38 vystřelil na ně za živým plotem ukrytý partyzán Dimitrij Konstaninovič Ťurin. Němci se skryli a pálili do křoví a partyzána smrtelně zranili zásahem do břicha. Potom se vrátili pro posily, poručili starostovi, aby nechal nastoupit všechny muže; tyto pak vedli před sebou a postupovali ke Rtyni. Ve Rtyni došlo k přestřelce s tamními hlídkami, mladý hoch Nývlt byl zastřelen a 2 hoši Kulda a Turek chyceni se zbraněmi a odvezeni do Úpice, kde byli druhého dne zastřeleni. Pak kryti zástupem mužů sehnaných ve Rtyni vraceli se do Úpice; v Zálesí muže propustili.

K večeru přijeli znovu a asi hodinu stříleli z příkopu od č. 31 na Vartu; hlídkovali v obci po celou noc a když pršelo, vzbudili v několika příbytcích občany a schovali se v krytech, v domě č. 130 v místnosti Kampeličky byl do jedné hodiny v noci ukryt plně ozbrojený oddíl SS. Z domu nesměl nikdo vycházeti, každý byl vyslýchán a prohlížen a ve Rtyni byli zastřeleni občané Hanuš a Pavlísko jen proto, že byli přistiženi na silnici.

V pondělí 7. 5. Ve 14:41 hod. byla v Berlíně podepsána bezpodmínečná kapitulace; v úterý a ve středu táhla naší obcí od Hronova ustupující německá armáda, nepřehledné kolony aut, tanků, vozů i pěších. V Úpici byli našimi důstojníky odzbrojováni. Zastřelený ruský partyzán Ťurin byl v pondělí nákladem obce pohřben na hřbitově v Zálesí u zdi vedle batňovické brány.

V úterý odpoledne odtáhla posádka SS z Úpice, když zvěděli, že se od Broumova blíží ruská armáda. Občané si oddechli, když po 4 dnech věznění mohli opět vyjíti z domu. Ve středu dopoledne projížděl obcí německý dělostřelecký pluk, na jehož čelo některý z našich ozbrojených mužů vystřelil opět u č. 38. Němci zaujali hned bojové postavení a vypálili několik ran, jimiž byli usmrceni na dvorku partyzáni Vysloužil z Prahy, zeť v pátek zastřeleného Herzoga, a Antonín Selinger ze Smiřic. Od rány ručního granátu neb pancéřové pěsti byla rozbita okna v čp. 38. Na zákrok čsl. důstojníků přestali Němci střílet a táhli k Úpici až do večera. 

V patách za posledními Němci přijela navečer 9. května první pancéřová auta ruských vojáků přes Odolov a Rtyni. Občanů se zmocnilo nadšení, kde ještě neměli vlajky, ihned je vyvěsili a vše se hrnulo k silnici a s jásotem pozdravovalo osvoboditele. Vítání trvalo do 1 hodiny v noci a stále bylo mnoho občanů venku. Od rána 10. května (svátek Nanebevstoupení Páně) projížděly obcí další oddíly všech zbraní Rudé armády pozdravovány občanstvem, jež jim podávalo občerstvení, zvalo je do příbytků a hostilo. Po šestileté okupaci násilnickým režimem fašistických Němců oddechl si konečně český národ, a proto tak spontánně a radostně vítal ruské vojáky - hrdiny a vítěze nad nenáviděným hitlerovským fašismem.“

„V Batňovicích bylo za okupace jen 6 Němců, z nichž 4 byli dříve Čechy. Bývalý majitel úpravny v Zálesí Josef Rudolf, který se přihlásil k Němcům, zemřel svobodný ve věku 60 let týden před osvobozením.“

Čas velkých nadějí (1945 - 1948)

„Vedení obce převzal národní výbor za předsednictví řídícího učitele Václava Lukáše. 16. května byl NV rozšířen na 18 členů; z nich je 5 komunistů, 5 lidovců, 4 čeští socialisté, 4 sociální demokraté. Za předsedu zvolena sl. Vlasta Kultová za stranu komunistickou; jmenovaná byla pro ilegální činnost za okupace odsouzena k trestu smrti, trest jí byl změněn na 10tiletý žalář, kde pobývala téměř 5 let. Místopředsedou zvolen Antonín Melichar, pokladníkem Josef Souček č. 82.“

Obce bývalého úpického okresu byly znovu převedeny pod okres Trutnov. Prozatímní národní výbor byl zvolen i na Kvíčale. Dne 11. května 1945 byla svolána do sálu v hostinci p. Nováka na Kvíčale slavnostní schůze, na které byl zvolen prozatímní národní výbor. Jeho členy se stali: Jaromír Šimek, Adolf Kult, Jaroslav Kuťák a Celestin Kadaník.

9. června se Vlasta Kultová vzdala funkce předsedkyně NV. Novým předsedou byl zvolen Antonín Melichar (čp. 130) a místopředsedou Hynek Hepnar (čp. 197). V obci byly ihned po válce, vesměs brigádnicky, opraveny cesty do Petrovic a na Kvíčale a byla vyčištěna požární nádrž.

Na schůzi MNV 14. září byli jmenováni volitelé pro volby delegátů ke zvolení národního shromáždění a zemských národních výborů. „Dle počtu obyvatel z roku 1930 připadají u nás 4 volitelé a byli schváleni: Jan Burian, dělník v úpravně za KSČ, Bohuslav Vlček, zřízenec elektrárny (čp. 32) za české socialisty, Jaroslav Rosa (čp. 31), dělník v přádelně za čsl. stranu lidovou a Karel Březina (čp. 53), úředník přádelny za Svaz mládeže. Po válce byla povolena ještě strana soc. demokratická, činnost všech ostatních politických stran nebyla obnovena.“ 

Krátce nato se i Antonín Melichar vzhledem k svému zaměstnání vzdal funkce předsedy MNV. Od 18. 10. 1945 převzal předsednictví MNV Josef Koška (čp. 159). Antonín Melichar převzal funkci místopředsedy.

V obci byla provedena sbírka na opravu hřbitova, která vynesla v Batňovicích 32.431 K a ve Velkých Svatoňovicích 14.600 K. Získaných finančních prostředků bylo použito na opravu zdi a na opravu prostranství od brány ke kostelu, které bylo vydlážděno a opatřeno schody.

Řídící učitel Václav Lukáš se vzdal funkce a přesídlil do Maršova u Trutnova, kde působil před válkou. Novým řídícím učitelem byl jmenován František Sommerauer, který si později nechal změnit jméno na Svoboda.

Osvobozená republika byla zaplavena množstvím říšských korun - proto byla od 29.10. do 15.11. prováděna výměna za nové peníze. Staré říšské koruny byly vyměňovány do výše 500 K na osobu, ostatní peníze musely být uloženy na vkladní knížky - na vázané vklady, se kterými (až na výjímky) nemohlo být nakládáno. Do 15. 12. byl proveden soupis všech vkladů, cenných papírů a životních pojistek na přihláškách, které vlastníci podávali berní správě. V batňovické kampeličce bylo v té době na 6 milionů vázaných vkladů.

V květnu 1946 dokončil Spolek divadelních ochotníků v Batňovicích stavbu krytého parketu v areálu na Vartě a v letních měsících zde pořádali o sobotách a nedělích taneční zábavy.

Volby poslanců do Národního shromáždění se konaly v neděli 26. května 1946. Volební právo měli poprvé již občané od 18 let (dříve od 21 let). Volby proběhly ve škole v Zálesí. Z 671 zapsaných voličů se jich k volbám dostavilo 622 a výsledky voleb v Batňovicích dopadly následovně: KSČ 212 hlasů, ČSL 196 hlasů, SNS 173 hlasů a ČSSD 33 hlasů. 8 hlasů bylo neplatných. Podle výsledků těchto voleb bylo obnoveno i složení MNV. Členy MNV bylo 6 zástupců za KSČ, 6 za ČSL, 5 za SNS a 1 za ČSSD. Na schůzi nového MNV byl předsedou zvolen opět Josef Koška, místopředsedou Antonín Melichar.

„V neděli 30. června projížděl Batňovicemi president Dr. Eduard Beneš s chotí na oslavy Karla Čapka v Malých Svatoňovicích. Na hranicích obce u hostince čp. 106 byla postavena slavobrána s nápisy: Vítáme Vás pane presidente! a Věrni zůstaneme! Školní i odrostlá mládež v národních krojích se s velkým počtem občanů shromáždila u slavobrány, kde před 11 hod. pozdravili projíždějícího presidenta a jeho průvod voláním slávy a máváním praporky a květinami. Po 4. hodině se vracel zpět. Celá obec vyzdobena prapory a mnohé domy dekorovány.“

Na počátku roku 1946 bylo projednáváno zřízení mateřské školy. Místní školní rada však od tohoto záměru prozatím upustila z důvodu plánovaných oprav školy. O prázdninách bylo ve škole v Zálesí zřízeno nové elektrické osvětlení, neboť to staré již nevyhovovalo a rovněž byl zřízen vodovod s umyvadly do tříd. Elektrické čerpadlo bylo umístěno ve studni u staré školy, neboť voda ve studni u nové školy byla stále závadná.

Po zahájení školního roku 1946/1947 byla obnovena jednání o zřízení mateřské školy. MNV v Batňovicích na své schůzi 14. října její zřízení prozatím zamítl. Na základě aktivity řídícího učitele Františka Svobody a jím vedených rodičů však již o měsíc později bylo zřízení školky schváleno a byla podána žádost o její zřízení. Mateřská škola při škole v Zálesí byla otevřena 10. března 1947 a první učitelkou se stala Anežka Ručová. Vybavení školky bylo pořízeno z peněz jednotného svazu zemědělců, kterému je poskytlo ministerstvo zemědělství na zřízení žňových útulků. Školka byla umístěna do třídy v přízemí, která až do té doby byla využívána jako školní i sokolská tělocvična. Organizace Sokola se přestěhovala do sálu v hostinci Josefa Donáta. Současně se zřízením mateřské školky byla ve škole zřízena školní kuchyně a jídelna.

V neděli, 16. 2. 1947 se uskutečnila schůze za přítomnosti asi 30 občanů, na níž školní inspektor Jansa informoval občany o návrhu stavby obvodové školy občanské i měšťanské ve Velkých Svatoňovicích. Uvažovalo se, že by tuto školu navštěvovaly i děti z Batňovic a Malých Svatoňovic, tak aby škola zahrnovala 5 tříd obecné školy. Školy v Batňovicích a Malých Svatoňovicích by pak fungovaly jako jednotřídky, protože počet dětí navštěvujících tyto školy by byl nižší než 40 dětí. Na výše uvedené schůzi byla dokonce odhlasována rezoluce, aby tato nová škola byla postavena v části Velkých Svatoňovic označovaných jako Na Valech, a její výstavba zahrnuta do připravované první pětiletky a financování zajištěno ze státního rozpočtu. 28. dubna 1947 se dokonce sešla komise, která posoudila vybraný pozemek i se stávajícími budovami. K realizaci stavby nové školy však nedošlo.

31. srpna 1947 se v Batňovicích uskutečnila dožínková slavnost spojená s odhalením pamětní desky „za odměnu mnohaleté věrnosti rodné půdě rodu Řezníčkových čp. 1. Slavnosti se zúčastnilo velmi mnoho lidí z celého okolí a pořádána byla lidovou stranou“. 

A picture
A picture