V dřevěné chalupě pod kostelem (1590 - 1898)

Bylo, nebylo (1690 - 1805)

Kdy byla založena škola v Batňovicích - Zálesí není známo. Zdejší škola pravděpodobně patří mezi nejstarší školy v našem kraji a staří kronikáři dávají její vznik do souvislosti se založením kostela svatého Bartoloměje (1371). Předpokládají, že vzhledem ke skutečnosti, že při záleském kostele bývala fara a u far bývaly školy, mohla být škola v Zálesí již před husitskými válkami. Nicméně první zprávy o existenci školy v Batňovicích - Zálesí pocházejí z dob mnohem pozdějších. Původní škola, která dodnes stojí na stejném místě (byť v přestavěné podobě), se nacházela v dřevěné chalupě pod kostelem sv. Bartoloměje v Zálesí v č.p. 1. Kdy byla postavena rovněž není známo, ale zmínky o ní nalézají se ve starých listinách a záznamech okolo roku 1680.

V 17. století měl záleský učitel dle všech zmínek dohled nad kostelem a je velmi pravděpodobné, že vedl zádušní účty, z nichž nejstarší jsou z datovány rokem 1656, a snad byl, stejně jako učitel v Úpici, zároveň zvoníkem a kostelníkem zdejšího kostela. Vůbec prvním kantorem, o kterém se batňovické kroniky zmiňují, je Jakub Šrejber (pravděpodobně z Velkých Svatoňovic) z roku 1690 (resp. 1695). Po něm následovali Matěj Bělina (1705 - 1740), Jakub Brož (1741 - 1770), Josef Sedláček (1770 - 1778), Jan Jiří Jörka (1778 - 1822) Počet dětí docházejících v roce 1791 do školy v Zálesí činil 108. K tomuto počtu vlastnila škola pouze 7 školních lavic (škamen).

Až do poloviny osmnáctého století bylo rakouské školství ve stavu velmi neutěšeném a málo vyvinutém. V úplných počátcích se nacházelo zvláště obecné školství. Hlavní překážkou byla chudoba měst i venkova, nebylo vhodných budov, nebyly školní pomůcky, učebnice, učitelé byli špatně placeni, chyběli vzdělaní učitelé. Školní docházka nebyla povinná, organizace škol byla nejednotná, dozor nedostatečný. Ke změně došlo až za vlády císařovny Marie Terezie, která se zaměřila především na obecné školství. Na základě návrhu zpracovaného opatem Felbigerem uzákonila v roce 1774 řád pro obecné školy (Allgemeine Schulordnung für die deutschen Normal,- Haupt- un Trivialschulen), a tím položila základ k nové jednotné organizaci nižšího školství. Tímto řádem byla v Rakouské monarchii zavedena povinná školní docházka. Podle zákona byly školy rozděleny na tři stupně. Školy triviální (učily náboženství a triviu, tj. čtení, psaní a počtům a pracovní výchově), měly být ve městech a nejméně v těch vesnicích, kde byla fara. Vyšší byly školy hlavní, které měly být ve všech krajských a větších městech. Na hlavních školách se německy vyučovala také latina, dějepis, zeměpis a zemědělství. V každé zemi monarchie pak měla být v hlavním městě škola normální, jejímž úkolem byla i výchova učitelů a jejich přezkušování, tzv. praeparanda. Zatímco v roce 1775 bylo v Čechách asi 1500 triviálních škol, do přelomu 18. a 19. století se jejich počet zvýšil na 2 500 a do poloviny 19. století jejich počet dále stoupl na asi 3 500. Zákon rovněž obsahoval i ustanovení o povinné školní docházce ve věku 6 - 12 let. Za vlády Josefa II. pečovali o školu kromě dozorců, zpravidla vikářů, ještě krajští komisaři, kteří měli na starosti řádný stav školství a vyučování. Stinnou stránkou Josefovy vlády byla germanizace škol, mateřský jazyk byl trpěn jen v nejnižším školství.

Doba předbřeznová (1805 - 1848)

Život škol na území Rakouska upravoval do mnoha podrobností zákoník obecného školství z roku 1805 - Politické zřízení školní (Politische Verfassung), deklarovaný císařem Františkem II. Zákon nařizoval povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let a opakovací nedělní hodiny pro mládež nad 18 let. Vyučování bylo stanoveno jako celodenní, v rozsahu 20 hodin týdně. Polodenní vyučování bylo povoleno jen tam, kde v důsledku místních poměrů nestačila kapacita školy počtu školou povinných dětí. Prázdniny v triviálních školách byly stanoveny na pět týdnů a jejich termín byl dán místními poměry. Duchovní dozor nad školami měl mít v obci farář, v okrese a kraji pak příslušný církevní správce. Z hlediska materiálních potřeb byly pak školy v péči krajských úřadů. Zákon stanovoval i potřebné vzdělání učitele, který měl být absolventem nejméně tříměsíčního kursu na normální škole, být nejméně 20 let stár a složit učitelskou zkoušku. Učitel měl dále nařízeno, aby tam, kde je to možné, zastával funkci správce kostelního kůru a kostelníka, ale měl na druhé straně zakázáno provozovat hudbu o svatbách ap. Práci učitele měl nejméně jednou za rok prověřovat při návštěvě školy „okresní dozorce školní“ (inspektor). Zákon rovněž předepisoval, že ve třídě nesmí být více než 80 žáků a učit se smělo pouze podle schválených knih ap. Učitelé nebyli příliš dobře placeni, jejich roční příjem se v té době pohyboval mezi 50 - 100 zlatými ročně. Tento malý příjem učitel zpravidla doplňoval vlastním zemědělským hospodářstvím nebo jinou výdělečnou činností a učitel měl také dostávat v obci různou formou naturálie.

Nová zákonná úprava z roku 1805 na jedné straně podřizovala školy více církevnímu dohledu, ale na straně druhé zlepšila jejich hmotné postavení a zvýšila počet žáků navštěvu­jících školu. Žáci ve vesnické obecné škole se učili především číst, psát a počítat. Důležitou součástí výuky bylo i náboženství (katechismus). Součástí výuky byla i hudba. Chudí žáci dostávali v triviálních školách učebnice zdarma, podobně jako jim byly poskytovány břidličné tabulky, na které se psalo kovovými pisátky. Žáci pravidelně psali i na papíry, podle kterých učitel porovnával, jak pokročili ve znalostech. Ve školách byly zcela běžné tělesné tresty, i když proti nim měla řada pedagogů výhrady a také úřady dbaly, aby děti nebyly bity surově. Školní docházka byla různá podle ročního období, neboť na venkově byly v letních měsících děti více zaměstnány v hospodářství. Vyučovacím jazykem triviálních škol byl mateřský jazyk žáků. Na ostatních školách byla vyučovacím jazykem němčina.

Až do roku 1814 docházely všechny školou povinné děti z přiškolených obcí (Velké Svatoňovice, Batňovice, Malé Svatoňovice a Petrovice) do školy v Zálesí. Jak však dětí ve škole přibývalo, zažádal řídící učitel Jan J. Jörka o přidělení učitelského pomocníka. Tím byl pravděpodobně již v roce 1811(?) ustanoven jeho syn Jan Jörka, který se posléze po smrti svého otce stal správcem školy (1822 - 1844). Uvádí se, že záleský podučitel měl od tamního učitele byt, otop, světlo, prádlo a stravu bezplatně, kromě příspěvků přiškolených obcí. Brzy na to se usnesli obyvatelé Velkých Svatoňovic, aby žáci v zimním období nemuseli docházet do školy v Zálesí, ale aby učitelský pomocník v tom čase vyučoval po 5 dní v týdnu (a to každého dne 3 ho­diny) ve Velkých Svatoňovicích. „K tomu cíli a konci zavázala se obec Velko Svatoňovská světnici k vyučování zjednati, cesty pomocníkovy zapláceti a všecky školní potřebnosti zaopatřiti.“ Vyučování v letních měsících pak bylo odbýváno ve škole v Zálesí, v zimních měsících též půldne (odpoledne) ve Velkých Svatoňovicích.

V roce 1825 obdržela škola v Zálesí pole pod kostelem sv. Bartoloměje sousedící se školní zahradou, za které měl místní učitel Jan Jörka ročně odvádět 30 krejcarů jako nájemné kostelu v Zálesí. Pole bylo převedeno škole v Zálesí jako kompenzace nákladů za ošetřování koní úpického faráře, který dojížděl vykonávat bohoslužby do záleského kostela. V roce 1826, po odchodu úpického učitele Viktoriina Geislera do Skalice, připadl též desátek z obce Záleské a Batňovické škole v Zálesí. Tento desátek pobíral každoročně učitel Jan Jörka od místních obyvatel, a to až do roku 1840, kdy desátek připadl zpět úpickému učiteli Antonínu Mojžíšovi jakožto farnímu učiteli (fara byla v Úpici). Roku 1827 navštěvovalo školu v Zálesí již 224 žáků, z toho 30 žáků z Petrovic. Ty byly až do roku 1829 přiškoleny společně s Batňovicemi, Zálesím, Velkými a Malými Svatoňovicemi ke zdejší škole. V roce 1829 byly ze Zálesí vyškoleny a přiškoleny do Strážkovic. Později, v roce 1830, uvolil se řídící učitel Jan Jörka na žádost obyvatel Malých Svatoňovic vyučovat v zimním období místní děti 3x týdně polodenně v Malých Svatoňovicích. Od roku 1842 pak učitelský pomocník František Jörka vyučoval v zimním období v Malých Svatoňovicích každý den.

Občané Velkých Svatoňovic žádali již v roce 1837 zřízení samostatné školy, avšak jejich žádost byla v následujícím roce zamítnuta. Z nařízení zemské správy měla vrchnost neprodleně provést rozšíření školy v Zálesí, avšak k tomu v následujících letech nedošlo, a to ani na naléhání biskupského viktoriátního úřadu v roce 1846. V tomtéž roce sezačali zřízení vlastní školy domáhat i občané Malých Svatoňovic, avšak i jejich žádost byla zamítnuta. Polodenní vyučování během zimních měsíců ve Velkých i Malých Svatoňovicích tak probíhalo na různých místech až do roku 1869. Např. roku 1858 se vyučovalo v domě číslo 119 u krejčího Františka Macha ve Velkých Svatoňovicích a v domě číslo 1 u Paula Baudyše v Malých Svatoňovicích. Roku 1859 se ve Velkých Svatoňovicích vyučování odbývalo v domě číslo 58 u bednáře Bernarda Pitaše, v Malých Svatoňovicích pak u obuvníka Josefa Nývlta v domě číslo 6, v roce 1860 se pak vyučování ve Velkých Svatoňovicích přesunulo do domu číslo 98, v roce 1861 do domu číslo 99. Občané Velkých Svatoňovic nechali v roce 1857 zhotovit pro zimní vyučování 6 lavic pro žáky a roku 1859 byly tyto opraveny a zhotoveny další 3. V roce 1861 pak výuka ve Velkých Svatoňovicích probíhala opět v domě číslo 99, v Malých Svatoňovicích pak v domě číslo 25, v roce 1862 pak ve Velkých Svatoňovicích v domě č. 55 a v Malých Svatoňovicích v domě č. 32.

V roce 1845 byl učitelem v Zálesí jmenován Antonín Hrodek (1845 - 1872). „Když p. Antonín Hrodek v roku 1845 dne 15. ledna co nový učitel do Záleské školy nastoupil a spatřil v jakém bídném stavu stavba té samé se nachází, přitom ještě dle vzhotovené separace všelijaké utensilie, které předchůdce jeho ze svého jmění pro školu potřebné zaopatřil, zapraviti měl, obrátil se k Slavnému Patronátu s tou žádostí, by ta samá věc k vyšetření a povolení k nejpotřebnější stavbě v škole té milostivě uděleno bylo. Na tuto žádost a k vyšetření toho poukázán byl stavitelský mistr p. Ondřej Řezníček, kdežto uznal, že především nové kamna v školní světnici a v učitelově býti musejí, a které také ihned do pořádku uvedeny byly; ostatní však větší potřebná správa ostala bez účinku." Počet dětí docházejících do školy v Zálesí dosáhl v roce 1851 počtu 242 "..a kteří ohledně placu a příležitosti přebídně se učiti a jeden na druhém takřka seděti a tlačiti se musejí“

Období porevolučních bouřích (1848 - 1869)

Revoluční rok 1848 zasáhl do národního školství požadavkem uplatnění českého vyučovacího jazyka jako forma projevu zvýšeného národního uvědomění obyvatelstva. Konkordát z roku 1855 rušil úplně nároky světské moci a vrátil církvi všechnu pravomoc v dosazování učitelstva a v zasahování do vnitřních záležitostí škol, kdežto státu zůstalo opatřování hmotných prostředků. Tato situace se změnila po vydání císařského manifestu v roce 1859, kdy nastalo přechodné období hledání nových cest ve školství a otevřela se cesta přípravy nových školských zákonů.

Porevoluční léta jsou charakterizována chátráním školy i kostela v Zálesí. 2. června 1850 navštívil Zálesí okresní hejtman z Nového Města n/M Jan Nepomuk Lhota a na vlastní oči se přesvědčil o kritickém stavu zdejší školy a kostela. Z jeho popudu byl záleský kostel okamžitě uzavřen, neboť hrozilo jeho zřícení, avšak v případě školy k žádné nápravě nedošlo. Záleský učitel Antonín Hrodek se proto v následujícím roce obrátil prostřednictvím biskupského školního distrikčního úřadu v Náchodě na novoměstské c.k. hejtmanství s žádostí o pomoc. A tak byla již značně zchátralá škola v Zálesí konečně na podzim roku 1852 opravena. „V roku páně 1852 stala se při místní škole v měsíci říjnu a listopadu na udanou žádost nevyhnutelně již dávno potřebná oprava školy jak následuje, totiž: Jedna celá strana střechy domu školního na straně jihozápadní se šindelem pokryla komín, který tím největším nebezpečenstvím hrozil, se opravil, při školní světnici se kol kolem dolejší dvě stěny, věkem již docela zetlelé čili zpráchnivělé podvlékly, polš­táře u oken zasadili, 8 školních lavic, kamna a dvéře dvoje nově zřídily. Co se strany výloh na tuto opravu školy týká, slušno podotknouti, že Slavný Patronát té školy potřebný materiál, zednickou a tesařskou práci daroval - přiškolené obce však celý přívoz a ruční práci, což úhrnkem 145 zl. vid. č. obnášelo, zapravily. Za kteréžto lidumilné působení o blaho budoucího občanstva pečovatelům, díky srdečné tímto se vzdávají, s tou snažnou prosbou, by Bůh hojným odměnitelem" Následně pak v roce 1857 byl nákladem obcí Velké Svatoňovice a Batňovice (10 zlatých a 11 krejcarů) zřízen ve třídě stupínek a provedeny další drobné opravy, včetně opravy školní pumpy. Na jaře roku 1861 byl okolo školy postaven nový tyčkový plot a v roce 1862 došlo na opravu komína, včetně přestavby pece a kamen ve školní světnici.Drobné opravy byly pak prováděny každý rok (s vyjímkoou let 1868 a 1869), nicméně stav školní budovy byl již natolik špatný, že vyžadoval radikálního řešení. Na to si však učitelé i žáci museli ještě počkat.

V roce 1862 byla k obci Batňovice připojena osada Kvíčala. Přiškolena však zůstala i nadále k Úpici.

Do života obce i školy krátce zasáhla v roce 1866 válka. 27. června 1866 vtrhlo do Zálesí pruské vojsko a sice „..nejprve přijeli od Sedloňova husaři okolo 8000 mužů, kteří skrz Záles k Oupici co nejvíce se hnali a po všech vrších a skrze osení co lítá zvěř pádili. Poté se objevila pěchota doprovázená dělostřelectvem a vozatajstvem v počtu 15.000 mužů, která se utábořila na loukách, polích a zahradách v Zálesí. V záleské škole se ubytovalo asi deset vyšších důstojníků. Nato vojáci počali rekvírovat vše, na co ve vsi narazili. Byl zabaven a poražen dobytek a první kráva zabitá byla učitelova a pak 8 jiných. Následujícího dne, 28. června se objevila ve vsi pruská vojska znovu. Jelikož však nebylo již z čeho brát, táhla dále. Dne 3. a 4. září táhla vojska skrz Zálesí nazpět.

Školská reforma (1869 - 1875)

Přeměna ústavního zřízení monarchie znamenala připuštění jisté míry samosprávy jednotlivým zemím, obsahovala i zásadu, že školství je také zemskou věcí. Český zemský sněm přijal v letech 1864 - 1868 několik zákonů, jejichž zásady se staly v roce 1869 vodítkem novému říšskému zákonu o obecných školách. Školní zákon Leopolda von Hasnera o Všeobecné povinné školní docházce ze 14. května 1869 podstatně zmodernizoval zastaralé předpisy a prodloužil základní školní docházku o dva roky, tj. od 6 do 14 let věku dítěte. Dosavadní systém škol triviálních, hlavních a normálních byl zrušen a nahradily ho pětiletá škola obecná a tříletá škola měšťanská. Z měšťanské školy bylo možno dále pokračovat ve studiu na středních školách (především reálkách), pokud si žák nevybral již po obecné škole některou z gymnaziálních výuk. Po střední škole mohla následovat universita nebo technika. Hasnerův zákon znamenal též významný krok při emancipaci školství ze závislosti na katolické církvi, umožňoval podstatně kvalitnější přípravu učitelů i výběr vyučovacího jazyka pro české země ze dvou (češtiny a němčiny). Na přelomu 19. a 20. století připadala jedna základní národní škola asi na 1 000 obyvatel a všechny děti školou povinné také do školy chodily. Díky tomu, že v českých zemích téměř neexistoval ve druhé polovině 19. století analfabetismus a že se zdárně rozvíjela industrializace, mohly se postupně uplatnit všechny typy středních i vysokých škol.

Současně s přijetím nového zákona došlo i k reformě řízení školství. S účinností od 1. 12. 1969 byly zřízeny c.k. školní rady, které převzaly pravomoci dřívějších vikariátních úřadů.

V roce 1870 byla ve Velkých Svatoňovicích zřízena nová budova pro vyučování a záleský učitelský pomocník zde začal vyučovat v zimních i letních měsících. Navíc bylo zrušeno zimní vyučování v Malých Svatoňovicích a zdejší děti docházely do Velkých Svatoňovic. V červenci podali obyvatelé Malých Svatoňovic prostřednictvím místní školní rady žádost, aby bylo zajištěno vyučování v Malých Svatoňovicích a děti nemusely chodit do školy ve Velkých Svatoňovic. Okresní školní rada jejich žádosti vyhověla. Místní školní rada proto zajistila byt pro vyučování, nechala zhotovit potřebné školní lavice a 5. října bylo v Malých Svatoňovicích zahájeno celodenní vyučování, které zabezpečoval podučitel ze školy v Zálesí.

V roce 1872 umírá zdejší řídící učitel Antonín Hrodek a na jeho místo je jmenován Jan Hlaváček (1872 - 1875). Jeho působení na škole v Zálesí bylo krátké a škole mnoho dobrého nepřineslo. Pozůstatkem činnosti řídícího Hlaváčka je zmínka jeho následníka Františka Jörky, kterému se nelíbil hlavně způsob, jakým jeho předchůdce nakládal se školními pozemky. V souvislosti s prodejem pozemku na stavbu splavu se můžeme ve školní kronice dočíst: „..Tento pytomý protokol sepsal pan Jan Hlaváček, učitel v Zálesí, ale sám sebe, vlastně o školních pozemcích ani zmínky neučinil, ačkoliv na těchto největší škoda se děje, nepodepsal z té příčiny, by nástupcové školy o jeho přílišné sobeckosti vlastně lakotnosti se nedozvěděli. Vědělť dobře, že jeho panování na škole v Zálesí dlouho trvati nebude; nebo ačkoliv teprv 28 roků stár, bylo Zálesí již jeho čtvrté místo učitelské a nyní po 9 letech je již opět na 4 místě v Moravě učitelem. Při sepsání toho protokolu o vystavění splavu na potoku Rtyňce ani se o školních pozemcích, ačkoliv se na nich každoročně veliká škoda stává se nezmínil a to z té příčiny, by jenom od mandlíře Viléma Knoblicha všelijakých věcí zdarma obdržel. O majetek školy se nestaral, jen když on měl a nepomyslil na to, jakou škodu nástupcové tímto vystavěným splavem na pozemcích č.parc. 686, 687, 693, 1055 každoročně trpěti budou".

Dvoutřídka (1875 - 1889)

V roce 1875 byla v Malých Svatoňovicích postavena nová škola, která byla vysvěcena 28. září 1875. Výnosem c.k. okresní školní rady v Novém Městě nad Metují (číslo 568 z 2. 6. 1875) byla pak přiškolena část Batňovic ("nad drahou") do školy v Malých Svatoňovicích - a to č.p. 34, 47, 68, 83, 84, 85, 86, 88, 89, 90, 91, 99, 103, 105, 108, 109 a 110. V roce 1878 pak ještě (výnosem č. 360 ze dne 2. května 1878) č.p. 93 a 95.

Novým učitelem ve škole v Zálesí byl v tomtéž roce jmenován František Jörka (1875 - 1889) - syn Jana Jörky. Nastoupivší učitel Jörka vyčistil a zeminou zavezl zahrádku pod okny školy, která do té doby sloužila pouze jako smetiště. Místní školská rada nechala pak tuto zahrádku oplotit, školní budovu zvenčí obílit, nově zasklena byla vytlučená okna a na čelo budovy umístěna tabule s nápisem „ŠKOLA“. Na schůzi obecní školní rady pak bylo rozhodnuto provést v následujícím roce řádnou opravu školní budovy.

Stav školní budovy v roce 1876 byl již skutečně zoufalý. Jak uvádí ve školní kronice řídící František: "..V čele ku straně polední stál přistavený chlév pro hovězí dobytek, vedle toho konírna by v ní koně jež duchovního k náboženskému výkonu do Zálesí přiváželi po ten čas státi mohli. Vedle této konírny byla stodůlka a dále drevník. Zrovna před okny bytu učitelova bylo až k cestičce do školy vedoucí veliké mrviště, vedle něho hluboká louže, přes kterou byla lávka, po které žáci do záchodu choditi museli, což s nebezpečím utopení spojeno bylo. Tak to vypadalo ku straně východní. Ku straně západní, kde se nyní druhá třída nachází, byla původně komora pro učitele. Jelikož každý učitel zdejší ještě i zvonění ku klekání obstarávati musel, což, jak každý povážiti musí, velmi nepohodlné pro něho bylo, byla tato komora dle přání farního úřadu Úpického a svolením p. učitele v byt přeměněna, kdež napotom hrobník Zálesský bydlel a za ten jemu zdarma propůjčený byt zvonění ku klekání celoročně vykonávati musel. Na této západní straně tak jako na východní bylo opět mrviště a louže, přes kterou lávka k zadním dveřím vedla. Kdo do školy jíti musel, ať z kterékoli strany šel, byl nucen pro aromatickou vůni sobě nos ucpati. Při schůzi ctěné místní školní rady vylíčil učitel Jörka jak v jiných obcích krásné budovy školní se zřizují, že takováto budova jest nejen okrasou obce, ale že hlavně podává důkaz o pokročilosti občanstva. Vylíčil jim, že ještě není třeba novou budovu stavěti, jelikož přítomná dosud v dobrém stavu se nachází, ale že radikální opravy potřebí, by se poněkud jen budově školní podobala. Poté hned se počaly přípravy ku stavbě: jako svážení potřebného materiálu konati."

Až do roku 1876 byla škola v Zálesí jednotřídní s dřevěným přístavkem, ve kterém bydlil místní hrobník. V té době navštěvovalo školu 112 dětí, pro něž jedna třída již nestačila, a proto řídící učitel František Jörka vehementně usiloval o její rozšíření. Po vystěhování hrobníka požádala místní školní rada pana Ludvíka Kröschla, knížecího stavebního inspektora v Malých Svatoňovicích, aby posoudil stav celé školy a zpracoval projekt i rozpočet, což se roku 1876 stalo. Opravou byl pověřen „knížecí ingenieur při jamách uhelných“ Karel Irrmann a stavbyvedoucím byl Jan Donát ze Skočkova (č.p. 8 - obecní radní). Oprava stála 867.72 zlatých. Škola byla tedy opravena, ale stále byla pouze jednotřídní, o čemž se ve školní kronice píše následující: „Při vystavení hospodářské budovy byla sebou dřívější komora, která se později v obydlí hrobníka obrátila a sessutím hrozila, znovu ode zdí s jedním oknem k západu vystavena. By se této místnosti pro druhou třídu použíti mohlo se tak stalo.“ 

V důsledku odporu některých občanů však další třída zřízena nebyla. Věci se hnuly kupředu až v únoru roku 1881, kdy navštívil školu v Zálesí c.k. školní inspektor Jan K. Hraše spolu s páterem Slavíkem a páterem Krihlem a našli 112 dětí namačkaných v jedné třídě. Tehdy školní inspektor Hraše přislíbil, že se zasadí o zřízení druhé třídy, což se posléze skutečně stalo. „Na to se počaly na začátku prázdnin v měsíci srpnu (1882) zřizovati a sice strop, podlaha, dvéře, lavice, tabule, stůl a vůbec potřebné truhlářské práce zhotovil Nývlt mistr truhlářský ze Rtyně, co se týče práce zednické, jako dvou nových oken k straně polední, která při původní stavbě nebyla a vůbec ostatní práci zednickou vykonal Nývlt polír zednický ze Rtyně. Kamna postavil Václav Klimeš mistr hrnčířský z Úpice. Dle účtu v obecné knize na rok 1882 vyznamenaného stálo toto zřízení II. třídy úhrnem 300 zlatých." Když byla světnice pro II. třídu připravena, ohlásil to správce školy Jörka slavné c.k. okresní školní radě v Novém Městě n/Metují. Výuka v druhé třídě byla zahájena 2. ledna 1883, kdy na školu v Zálesí nastoupil první podučitel Jan Ullmann. Na pozvání řídícího učitele Františka Jörky „..se v určitou dobu do školy dostavili pánové Josef Bernard, starosta, František Řezníček z č. 1, radní, Jan Nývlt z č. 87, radní, Vincenc řezníček z č. 94, výbor, Antonín Tejchman z č. 55, výbor, Karel Souček z č. 33, výbor, všichni z Batňovic, Jan Donát, výbor, z č. 8 ze Zálesí. Po představení mladšího učitele pana Jana Ullmanna a po náležitém napomenutí jakož i poděkování přítomnému zastupitelstvu obce s připomenutím, že tu oběť ne škole aneb snad jen pouze k ulehčení již ve věku pokročilého učitele, nýbrž pro své dítky a budoucí potomstvo přinesli; neboť vložil jim na srdce následující výrok: „Cvičená mládež obliba Bohu, ozdoba vlasti, blahobyt obci.“ Na to uvedl správce školy ustanovené dítky do II. třídy, kdež se po motlitbě Páně počalo vyučování.“

Výuka ve druhé třídě však probíhala pouze do 23. února 1883, kdy Jan Ullmann onemocněl tuberkulózou plic a posléze (3. 8. 1883) zemřel. Vyučování ve II. třídě bylo znovu obnoveno až 17. září téhož roku, kdy nastoupil nový podučitel Josef Regner.

Ještě před zřízením dvoutřídky podala v  roce 1878 místní školní rada žádost c.k. okresní školní radě v Novém Městě nad Metují na zavedení „vyučování industrielního“ (ženské ruční práce), což bylo přípisem ze dne 11. ledna 1878 povoleno s tím, „..aby industrielní vyučování na obecné škole v Zálesí od 1. ledna 1879 v jednom oddělení za roční remuneraci 64 zlatých (šedesáti čtyř zlatých) zavedeno bylo. Učitelka bude povinna čtyři hodiny v tém dni vyučovati." Posléze c.k. okresní školní rada (opět na žádost místní školní rady) povolila zahájení vyučování ženských ručních prací již od 1. října 1878. První industrielní učitelkou na škole v Zálesí se stala slečna Žofie Mílová, která začala s výukou 2. 10. 1878 a vyučovala vždy ve středu a v sobotu odpoledne. Na počátku května 1882 však učitelka Mílová těžce onemocněla a do školy se již nevrátila (zemřela 5. 11. 1882). Od počátku července zastávala místo industrielní učitelky její sestra Josefa Mílová a od roku 1883 byla na toto místo jmenována Antonie Ullmannová z Velkých Svatoňovic - vdova po Janu Ullmanovi.

V souvislosti s připravovanou rekonstrukcí a rozšířením hřbitova u kostela v Zálesí přepustil pan řídící Jörka školní pole na parcelním čísle 708 a 709, za něž výměnou od záduší kostela sv. Bartoloměje obdržel louku na čísle parcelním 659 a pole na čísle parcelním 697. Nově získané školní pozemky měly sice menší výměru, „ale čistý výnos proti bývalému o 7 zlatých 39 krejcarů větší a tudíž směna polních pozemků na požitku učitele neuškodila.“ 

Vytrvalý odpor všech zpátečnických kruhů rakouské monarchie proti školnímu zákonu z roku 1869 vedl nakonec k určitým změnám, završeným tzv. školskou novelou v roce 1883. Ta znamenala opětovný ústupek katolické církvi, kdy vyučování na školách počínalo i končilo katolickými modlitbami, děti i učitelé docházeli na katolické bohoslužby, učebnice se plnily články vysloveně katolického rázu. Katolická církev tak rozhodovala prakticky od nejposlednější školní rady až po ministerstvo. Oba zákony tvořily pak nadále jednotný celek jako říšský zákon o obecných školách a zůstaly základem tohoto školství po celou další dobu trvání monarchie.

Škola v Zálesí, která náležela až do roku 1883 do působnosti c.k. okresní školní rady v Novém Městě nad Metují, přešla od následujícího roku 1884 (dnem 1.1.) do působnosti nově zřízené c.k. okresní školní rady Úpicko - Trutnovské. Školní inspektorát však zůstal i nadále v Novém Městě nad Metují, když byl pro trutnovský okres inspektorem jmenován J. K. Hraše. Ten tuto funkci vykonával až do konce roku 1889.

V té době se nacházela škola v Zálesí v tzv.  IV. třídě služného. Plat učitele obnášel 400 zlatých ročně. Vzhledem k tomu, že výnos ze školního pole dosahoval 20,01 zlatých, pobíral záleský učitel 377,99 zlatých. K tomu funkční přídavek 100 zlatých a přídavky za služební léta ve výši 120 zlatých, takže jeho celkový příjem činil 620 zlatých ročně. Roční plat podučitele činil 350 zlatých a roční plat industrielní učitelky (při 4 vyučovacích hodinách týdně) 64 zlatých. Katecheta pak pobíral náhradu za cesty ve výši 20 zlatých ročně. Od záduší kostela v Zálesí pak učitel jako ředitel kůru obdržel ročně 2 zlaté a 33 krejcarů.

Intermezzo první - František Jörka

V srpnu 1887 oslavil učitel František Jörka, jedna z nejvýraznějších postav v historii školy i obce Batňovice, padesátileté jubileum svého působení ve školství. U této příležitosti o něm časopis „Posel z Budče“ ročník XVIII, číslo 36 a 37, str. 733) ze dne 14. 9. 1887 uveřejnil následující článek:

„Z Trutnovska“ (Jubilant)
Velebný okamžik, stařec obklopený svými dětmi, svými přáteli, učiteli a zástupci obcí, hledí do jasné dálné minulosti s jasným čelem a nebeským úsměvem na rtech; andělé ověnčují skráně jeho věncem vavřínovým, ruce jeho chvějící objímají na kolenou klečící ty, jímž po půl století byl vůdcem, rádcem, miláčkem. Padesáte let odchovává vlasti syny a dcery zdárné, padesáte let byl Ji též synem věrným, takže i Ona naše matička líbá Jej v sporé šediny, objímajíc veškery ve svůj mateřský klín. Tak stalo se dne 24. měsíce srpna t.r. Slavilo se Jubileum padesátileté učitelské činnosti pana Františka Jörky, řídícího učitele v Zálesích. Věru pěkná to řada let. Co medle v sobě obsahují, jakých strastí a radostných chvil přežíti jest každému člověku, zvláště ale učiteli. Boj, stálý boj a dříve i o existenci. Kolébal a štípal také náš milý staroušek za svého pomocníkování, zvonil i tříkráloval. A vše jen za 12 zlatých. Radostně posloucháme Jeho vypravování oslazené humorem a satyrou. Maně vyloudí se přes rty tichý vzdech s díkem, že časy ty minuly. Náš jubilant pochází z ryze kantorské rodiny jak ze strany své tak i ze strany milé starušky. Narozen roku 1820 v Zálesí, kde předkové jeho dědičně učitelovali, pomocníkoval v Novém Městě nad Metují, v Úpici, Libňatově až stal se učitelem v Zálesí a pak i řídícím. Šediny jeho věstí úctu, milá úsměvná tvář lásku a orlí zrak bystrost ducha.

Učitelstvo okresu Trutnovského uznávalo zásluhy jubilantovy uspořádali mu v předvečer průvod lampionový a v den slavnostní při mši svaté díky vzdali. Učiteli nejvyššímu za milost tak převelikou. I my družíce se k četným přáním ukončujeme slovy Jablonského:
 

„Příjmi ty vroucně družných duší přání,
jež na perutích lásky u plesání tam k hvězdnému se nesou ke trůnu!
Ó dlouho žij a nebe žehnej Tobě!
Pán doplňuj, co lidské schází mdlobě,
bys pomník věčný vztyčil na Siónu!
 

Ještě následující dva roky působil František Jörka na škole v Zálesí a dotáhl tak své působení ve školství na 52 let - z toho plných 17 let působil na škole v Zálesí (nejprve jako uči­telský pomocník v letech 1842 - 1845, a později jako řídící učitel v letech 1875 - 1889). Na vlastní žádost, podanou 1. listopadu 1888, odešel řídící učitel František Jörka dne 31. července 1889 do výslužby. Zemřel 11. prosince 1894 a byl pohřben na místním hřbitově v Zálesí. Stavby nové školy se již nedočkal.